Článek
Už dlouho jsem přemýšlela, jak vyřešit problém s péčí o vlasy mojí tchyně. Božena má sedmdesát osm let a po fyzické stránce by strčila do kapsy lecjakého padesátníka. Chodí rychle, má sílu, ale ta hlava jí prostě už neslouží. Alzheimer je ošklivá nemoc, která jí vzala paměť po kouskách. Dnes si nepamatuje, co řekla před chvílí, ale zato dokonale ví, že má jít ven a že na nikoho nebude čekat.
Když jsem se domluvila s kadeřnicí Lenkou, že přijdemes obě dvě, netušila jsem, co nás čeká. Kadeřnictví je pár kilometrů od nás do centra města, kde má Lenka malý salon. Pracuje tam sama a na objednávku, takže tam máte naprosté soukromí. Žádní zvědavci, žádné rušení, což se ukázalo jako ideální pro naši situaci.
Božena se nechala ostříhat, ale už při samotném stříhání se neklidně vrtěla v křesle. Lenka měla plné ruce práce s tím, aby jí vlasy upravila, protože při každém dotyku a každém požadavku, aby držela hlavu klidně, Božena nekoordinovaně a nesmyslně škubala hlavou, tak jako když se lekla dotyku.Takový je Alzheimer - i ty nejjednodušší pokyny se stávají nemožnými. Lenka trpělivě opakovala: „Boženo, neskláněj hlavu,“ nebo „Drž chvilku klidně,“ ale Božena prostě nemohla. Jakmile byla hotová, zvedla se a prohlásila: „Hele Moniko, já na tebe nebudu čekat a jdu.“ Já jsem v klidu odpověděla: „Počkej na mě, půjdeme spolu.“ Božena se posadila zpátky do křesílka, ale sotva dosedla, znovu se zvedla: „Moniko, já jdu, nebudu čekat.“ Znovu jsem jí řekla: „Počkej na mě, půjdeme spolu. Sama bys netrefila k autu a domů už vůbec ne.“
Tahla sekvence se opakovala ještě několikrát. Sedání, vstávání, „já jdu“, „počkej na mě“. Když už jsem nevydržela to neustálé opakování, zeptala jsem se jí: „Boženo, když chceš jít sama domů a nečekat na mě, tak mi řekni, kde to jsme.“ Ona naprosto klidně odpověděla: „To já nevím, holka.“ V tu chvíli mi došlo, jak absurdní celá situace je - chtěla jít sama, ale ani nevěděla, kde se nachází. Asi po čtvrtém kole se Božena velmi rychle zvedla a řekla: „Jdu si na toaletu.“ Ani jsme si toho moc nevšimly, byl to přece normální požadavek. Já jsem se nechala stříhat dál, Lenka pokračovala v práci. Ale když už to trvalo příliš dlouho, něco mi nedalo. „Podívám se po ní,“ řekla jsem Lence a vyšla jsem zkontrolovat toaletu. Byla prázdná. Srdce mi poskočilo. „Ona je fuč!“ zavolala jsem na Lenku, která okamžitě pochopila, co se děje. Rozběhla jsem se ke vchodu salonu - dveře byly pootevřené. Božena se prostě vytratila pod záminkou toalety a odešla. Vyběhla jsem ven s mokrou hlavou a v plášti na střihání kolem ramen. Vypadala jsem jako šílenec, ale v tu chvíli mi na tom vůbec nezáleželo. Božena byla rychlá a já jsem ji zahlédla až na rohu ulice, jak kráčí rozhodným krokem někam do města. Běžela jsem za ní a doháněla ji, zatímco na mě lidé koukali jako na psychiatrickou pacientku. „Boženo, počkej!“ volala jsem na ni. Naštěstí se zastavila a nechala se odvést zpátky do salonu. Bylo to štěstí, že jsem ji stihla dohnat ještě na rohu.
Po této zkušenosti jsem poprosila Lenku: „Bylo by možné zamknout dveře? Aby nám bábinka znovu neutekla?"Lenka pochopila situaci a bez váhání zamkla. Od té chvíle už jsme měly klid, aspoň co se týkalo možného útěku.
Pak začala ta nejtěžší část. Zatímco mě Lenka stříhala, Božena neustále neklidně přehrabovala svou tašku. Vyndávala brýle, pokládala je na stolek, dávala si je do tašky a znovu je vyndavala. Vzala si časopis, prolistovala ho, položila na stolek, zase si ho vzala, znovu listovala. Pak vzala do ruky mobil, zapínala ho, vypínala, dala do tašky, vzala zpátky, pak zase brýle. Této neklidné opakované činnosti starých lidí se říká „kutění“, a Božena v tom je mistryně.
Nejhorší bylo, když začal zvonit její telefon. Byl to její kamarád Jiří, který na ni čekal před domem, protože chodí pravidelně ve tři hodiny odpoledne na návštěvu. Božena mu neřekla, že bude u kadeřnice, ačkoliv to měla napsané v kalendáři. Ale když už neví, co je zrovna za den, jak by si mohla pamatovat program? Když Jiří volal poprvé, Božena telefon zvedla a naprosto klidně mu řekla: „Ano, Jirko, čekám na Moniku, ta je ještě v práci v ordinaci. Jak přijde, tak půjdeme.“ A přitom jsem seděla přímo před ní v křesle u kadeřnice! To byla ta nejabsurdnější chvilka celého odpoledne - ona mě viděla, mluvila se mnou, ale v telefonu Jiřímu tvrdila, že na mě čeká, protože jsem v ordinaci. Jiří volal ještě několikrát s dotazem, kdy už konečně přijde, a Božena mu pokaždé trpělivě vysvětlovala, že čeká. Při posledním hovoru jsem to nevydržela a telefon jsem si od ní vzala: „Jirko, tady je Monika. Jsme u kadeřnice, přijdeme za chvilku.“ Jiří byl zmatený, protože mu Božena celou dobu tvrdila něco úplně jiného, ale nakonec pochopil situaci.
Celá procedura trvala hodinu a půl. Dvakrát střihání a konečná úprava, protože Božena prostě nedokázala sedět v klidu a stále vyrušovala. Já jsem se snažila být trpělivá, ale popravdě řečeno, službu u kadeřnice jsem si tentokrát vůbec neužila. Lenka byla úžasná, chovala se k Boženě s obrovským pochopením a trpělivostí, za což jí budu navždy vděčná.
Když jsme konečně vyšly ze salonu, cítila jsem se vyčerpaná, ale také trochu hrdá. Dokázaly jsme to zvládnout, bábinka nám nezdrhla a vypadala krásně s novým účesem. I přes všechno napětí a vyčerpání jsme se mohly pochválit za to, že jsme vydržely. Božena si sice za hodinu nebude pamatovat, že byla u kadeřnice, ale aspoň bude mít hezky upravené vlasy. A já jsem si znovu uvědomila, jak těžké je stárnutí nejen pro nemocné, ale i pro jejich blízké. Tak to prostě je, a každý z nás bude jednou starý.
