Článek
Po smrti manžela tvrdila, že nic nepotřebuje
Romaně bylo 49 let a s manželem Pavlem žila přes dvacet let. Když jeho otec po krátké nemoci zemřel, celá rodina řešila hlavně pohřeb a to, aby Pavlova maminka nezůstala na všechno sama. O majetku po zemřelém se zpočátku téměř nemluvilo. Tchyně naopak několikrát prohlásila, že ona sama nic nechce a že si děti mohou později rozebrat věci po otci, které pro ně mají nějakou vzpomínkovou hodnotu. „Slyšela jsem od ní několikrát, že jí na věcech nezáleží. Říkala, že má všechno, co potřebuje, a že hlavně nechce, aby se kvůli dědictví děti rozhádaly.“ Romana proto čekala, že jednání u notáře bude spíš formalita a rodina se na všem bez problémů domluví.
U notáře vytáhla připravený seznam
Jakmile ale přišla řeč na věci, které po zemřelém zůstaly, tchyně sáhla do kabelky a vytáhla složený papír. Měla na něm napsané, co si chce po manželovi ponechat. Byla tam stará komoda, obraz z obýváku, hodinky, zahradní technika i několik kusů nářadí z dílny. Romana do toho nechtěla zasahovat, protože šlo především o záležitost jejího manžela, jeho sestry a jejich maminky. Přesto ji překvapilo, jak podrobný seznam tchyně měla. „Nešlo mi o to, že si chtěla něco nechat. Vždyť s tchánem prožila skoro celý život. Spíš mě zarazilo, že týdny říkala, že nic nechce, a pak měla přesně sepsáno, co chce pro sebe.“
Pavlovi vadily hlavně otcovy hodinky
Nejvíc to zasáhlo Pavla. Mezi věcmi na seznamu byly totiž i otcovy hodinky, o kterých spolu už několik let mluvili. Otec mu kdysi řekl, že jednou budou jeho, a Pavel je proto nevnímal jako cennost, ale spíš jako osobní památku. S matkou se kvůli nim hádat nechtěl, přesto bylo znát, že ho její postup zklamal. Romana se snažila situaci uklidnit. „Řekla jsem mu, že maminka možná po smrti manžela začala ty věci vnímat jinak. Jen jsem chápala, proč ho to mrzí. Kdyby předem řekla, že si je chce nechat, nebylo by to pro něj tak nepříjemné.“
Nakonec nešlo ani tak o majetek
Rodina se nakonec dokázala dohodnout. Tchyně si nechala většinu věcí, které měla na seznamu, ale hodinky po manželovi nakonec předala Pavlovi. Žádná velká rodinná hádka z dědictví nevznikla, přesto si Romana z celého jednání něco odnesla. Od té doby bere podobná prohlášení o tom, že někdo nic nechce, s určitou rezervou. „Nemyslím si, že tchyně chtěla někoho podvést. Spíš jsem pochopila, že člověk může říkat, že mu na majetku nezáleží, dokud před ním neleží konkrétní věci spojené s někým, koho ztratil. Pak už může všechno cítit úplně jinak.“
