Článek
Zapomenuté klíče, telefon i termín u lékaře
Klára si dlouho myslela, že její dcera Eliška je jednoduše roztržitá. Už na základní škole několikrát nechala doma sešit, ztratila čip od jídelny nebo si večer vzpomněla, že na další den potřebuje barevný papír, o kterém věděla celý týden. Dnes je jí dvaadvacet a některé věci se příliš nezměnily. Dokáže si ráno nachystat kabelku ke dveřím a pak odejít bez ní. Zapomene odpovědět na zprávu, přestože si ji přečte a v duchu si odpověď připraví. Nedávno zase nepřišla včas na rodinnou oslavu, protože začala doma hledat nabíječku a během toho se pustila do úplně jiné činnosti. „Když to člověk vidí jednou, řekne si, že se to může stát každému. Když se to ale opakuje pořád, lidé už ji začnou považovat za nespolehlivou,“ říká Klára.
Doma vidí hlavně její snahu
Diagnózu ADHD dostala Eliška až v dospělosti. Pro Kláru tím najednou začala řada věcí dávat větší smysl. Neznamenalo to, že by od té chvíle omlouvala všechno, co dcera zapomene. Spíš pochopila, proč pro ni některé běžné úkoly představují mnohem větší námahu, než se na první pohled zdá. Eliška má v telefonu několik upozornění, na stole papírový diář a na dveřích nalepený seznam věcí, které si má vzít s sebou. Přesto někdy něco přehlédne. „Já ji vidím večer, když si třikrát kontroluje budík, připravuje si oblečení a píše si, co musí ráno udělat. Proto mě mrzí, když o ní někdo řekne, že je jí všechno jedno. Kdyby jí to bylo jedno, nedělala by kolem sebe tolik berliček, aby všechno zvládla,“ vysvětluje Klára.
Nejhůř se jí poslouchají poznámky lidí, kteří dceřino chování berou osobně. Když neodpoví na zprávu, znamená to prý, že nemá zájem. Když si nepamatuje domluvený čas, je nezodpovědná. Eliška přitom bývá sama ze svých chyb nejvíc nešťastná. Jednou zapomněla na narozeniny blízké kamarádky, přestože pro ni měla dárek koupený několik týdnů. Když si večer uvědomila, jaký je den, rozplakala se. „Právě v takových chvílích vidím, že nejde o nezájem. Ona si potom vyčítá i věci, nad kterými by jiný člověk mávl rukou,“ říká její máma.
Klára se proto naučila jednu věc. Dceru stále upozorní, když něco zanedbá, ale už její zapomínání automaticky nespojuje s charakterem. Ví totiž, že spolehlivost se někdy nepozná podle toho, zda člověk nikdy nic nezapomene. Někdy je vidět spíš v tom, kolikrát si po dalším nezdaru znovu nastaví připomínku, vezme do ruky diář a snaží se příště zvládnout věci o něco lépe. „Nechci, aby jí ADHD všechno omlouvalo. Jen bych si přála, aby lidé nejdřív viděli člověka a až potom jeho chyby.“
