Článek
Bylo to pár dní před odjezdem na dovolenou, všechno nachystané – kufry, pojištění, rezervace hotelu u moře. Po měsících stresu v práci jsem odpočítávala dny jako malé dítě. A pak zazvonil telefon. Hlas mé tchyně byl klidný, skoro až lhostejný. Prý dovolená padá. Ona má jiný plán. Nechápala jsem. Byla to přece naše dovolená.
Bydlení máme v jednom domě, my nahoře, ona dole. Už dřív se stávalo, že její názory ovlivňovaly, co a kdy děláme. Ale tahle cesta byla čistě naše – aspoň jsem si to myslela. Platili jsme ji z našich peněz, vybrali jsme si termín, který nám oběma vyhovoval, dokonce jsme vzali v úvahu její přání ohledně destinace. Vždyť to byla vlastně její oblíbená oblast, kam se chtěla podívat. A najednou prý nikam nepojede a my taky ne. Slyšela jsem v jejím tónu podivnou jistotu, jako by byla přesvědčená, že se bez ní nepohneme.
Večer jsem o tom mluvila s manželem. Seděl u stolu, dlouho mlčel, a pak se jen tiše nadechl. Věděl to už odpoledne. Zavolala mu do práce a oznámila, že na náš termín se jí naskytla možnost jet s kamarádkou na poznávací zájezd. Ať si to zařídíme jak chceme, ona si pojede po svém, dodala prý. On místo toho, aby jí řekl, že si tedy pojedeme bez ní, rozhodl naši cestu zrušit. Seděla jsem naproti a cítila, jak se ve mně vaří něco, co neumím popsat – směs zlosti, smutku a bezmoci.
Další den jsme se s ní potkali na chodbě. Usmívala se, jako by se nic nestalo. Dokonce zmínila, že se těší, až nám ukáže fotky z toho zájezdu. O naší zrušené dovolené nemluvila, jako by se ta věc nikdy neplánovala. A mně v tu chvíli došlo, že pro ni to vlastně nebyla naše dovolená. V jejích očích jsme byli jen součást jejího programu. Jakmile se objevila možnost, která ji lákala víc, prostě nás vyškrtla. A protože jsme se jí přizpůsobili tolikrát předtím, ani nepomyslela na to, že tentokrát by to mohlo být jinak.
Dny, kdy jsme měli být u moře, jsme nakonec strávili doma. On opravoval plot, já na zahradě s knížkou předstírala, že je mi dobře. Po týdnu, když jsem slyšela z jejího bytu smích a vyprávění historek po telefonu, píchlo mě u srdce. Nešlo jen o zrušenou dovolenou. Šlo o pocit, že naše rozhodnutí nejsou naše. Že můj život má někdo jiný v rukou a já se jen přizpůsobuji. A že můj muž v tomhle nevidí problém.
Od té doby plánuju jinak. Termíny i místa si nechávám pro sebe, dokud není všechno zaplacené a pevně dané. Už se neptám na souhlas, jen oznamuju. A možná to zní tvrdě, ale letos v létě jedeme jen ve dvou a „paní tchyni“ necháváme doma. Odjedeme bez plánů někoho jiného, bez nečekaných telefonátů. Možná si tím zachráním aspoň kousek klidu, který jsem před rokem ztratila. Protože někdy není potřeba chápat, proč to ten druhý udělal. Stačí si pamatovat, jak jste se tehdy cítili – a rozhodnout se, že to už nikdy nezažijete.
