Článek
Spíš je to jako vstoupit do jemně nastražené pasti, kde se na první pohled vše tváří jako rodinná idylka – a pak se to během pár hodin zvrhne. Tentokrát nás lákala na „pohodový víkend u ní na chalupě“. Tvrdila, že má připravený program, při kterém se všichni pobavíme a sblížíme. V duchu jsem doufala, že to bude maximálně grilování a procházka. Jenže už při příjezdu jsem měla zvláštní pocit, že to nebude jen tak.
Tchyně nás vítala ve dveřích s výrazem generála před bitvou. Hned nás obdarovala časovým rozpisem, kde byly pečlivě vypsané „aktivity“ – od společného vaření přes výlet na kolech až po rodinný kvíz, který prý sama sestavila. Můj muž si to s úsměvem vzal, ale já viděla, jak mu koutky cukají. Moje švagrová protočila oči a děti se okamžitě začaly vyptávat, jestli aspoň večer budou moci koukat na pohádky. Všichni jsme se snažili držet dobrý dojem.
První zkouškou trpělivosti bylo „společné vaření regionální speciality“. Tchyně rozdala úkoly, ale místo volné atmosféry to bylo jako soutěž v kuchařské show – jen bez humoru. Když můj muž nakrájel cibuli „moc na jemno“, následoval dlouhý monolog o tom, jak se to má dělat správně. Švagrová si dovolila upravit těsto podle sebe a vzápětí jí bylo vysvětleno, že takhle to nikdy nemůže chutnat. Napětí houstlo, a to jsme byli teprve u oběda. Já jsem stála mezi nimi a snažila se usmívat, ale cítila jsem, jak mi v hlavě tiká metronom nervů.
Pak přišla odpolední vyjížďka na kolech. Mělo to být příjemné, jenže tchyně zvolila trasu, kterou by nezvládl ani poloprofesionální cyklista. Děti sotva šlapaly, můj muž tlačil kolo do kopce a švagrová už to vzdala úplně. Tchyně se divila, proč nejsme nadšení. Jako jediná jela na elektrokole…Nakonec jsme se na sebe začali křičet – kdo měl vzít jinou trasu, proč se nepočítalo s dětmi, a jestli má vůbec smysl dál pokračovat. Z toho „příjemného rodinného sportu“ se stal pochod tichého odporu zpět k chalupě.
Večer to mělo zachránit „rodinné kvízové klání“. Jenže otázky byly nastavené tak, že polovina z nich se týkala tchynina dětství a rodinných historek, které znala jen ona. Když se někdo spletl, následovala přednáška o tom, že bychom si měli víc pamatovat a zajímat se o kořeny. A tak se stalo, že poslední aktivita večera skončila uraženými pohledy a tichem, které nikdo nechtěl prolomit. Můj muž nakonec jen suše oznámil, že jdeme spát.
Ráno jsem balila věci a přemýšlela, co z toho všeho vlastně zůstane. Možná jen další historka do sbírky rodinných katastrof. Ale někde uvnitř jsem si uvědomila, že tchyně to všechno asi myslela dobře. Možná neumí být nenucená, možná má pocit, že vztahy se musí utužovat „organizovaně“. Jenže někdy je lepší nechat věci plynout. Lidé si k sobě cestu najdou i bez rozpisu aktivit. A někdy je největší rodinné vítězství prostě to, že se všichni v klidu sejdeme u jednoho stolu – a nemusíme přitom soutěžit, kdo to dělá správně.
