Článek
Tchyně nám s úsměvem přislíbila, že nám pomůže, když budeme mít oba v práci náročnější období. Slíbila, že se postará o děti, že je pohlídá, odveze do školy, vyzvedne a ještě jim uvaří něco dobrého. V duchu jsem si oddychla. Představa, že budou s babičkou, která je miluje a rozmazluje, mi připadala jako ten nejlepší plán. Jenže už po prvním týdnu jsme seděli s manželem naproti řediteli školy a poslouchali, co všechno naši potomci dokázali vyvést.
První dny vypadaly nevinně. Děti chodily ze školy s úsměvem, batohy poházené u dveří, z kuchyně voněly koláče a na stole byly hory bramborových lupínků. Tchyně je brala na hřiště, kupovala jim zmrzlinu, nechávala je večer koukat na filmy dlouho po večerce. Bylo mi jasné, že nastavil jiný režim, ale říkala jsem si – vždyť je to jen pár dnů, nic se nestane. Vždyť jsou šťastní, a o to přece jde. Jenže večer, když jsme je ukládali do postele, byli rozjetí jako po dvou litrech limonády. A ráno jsme je z postele skoro tahali.
Ve čtvrtek mi volala třídní učitelka. Prý by se mnou ráda mluvila osobně. Nechápala jsem, o co jde, protože děti nikdy neměly větší kázeňské problémy. Ještě odpoledne jsem se to dozvěděla. Syn se v hodině postavil na lavici a křičel, že potřebuje pauzu, protože „babička říkala, že přestávky jsou důležitější než učení“. Dcera se spolužačkou rozdávaly v šatně bonbony za to, že jim kluci přinesou svačiny. A aby toho nebylo málo, oba tvrdili, že si nemusí dělat domácí úkoly, protože „babička říká, že odpočívat je taky práce“.
V pátek ráno jsme dostali pozvánku k řediteli. Seděli jsme v jeho kanceláři, on listoval poznámkami a my se snažili tvářit, že víme, co děláme. Děti za posledních pět dní zvládly rozbít školní vázu, zorganizovat „tajnou herní klubovnu“ v úklidové místnosti a přesvědčit spolužáky, aby se k nim přidali. Ředitel to podal věcně, ale jeho zdvižené obočí mluvilo za vše. Když jsme odcházeli, cítila jsem směs studu a bezmoci.
Doma jsme si s tchyní sedli ke stolu. Byla klidná, dokonce pobavená. Přiznala, že dětem chtěla dopřát „svobodu, jakou jsme my nikdy neměli“. Vyprávěla, jak ji rodiče hlídali na každém kroku, a že nechce, aby její vnoučata měla dětství plné zákazů a příkazů. Vnímala jsem v tom kus pravdy – ale i kus naivity. Děti nejsou malé kopie nás dospělých, které se samy dokážou držet na uzdě. A škola, ta má své hranice.
Ten týden mě naučil, že dobré úmysly nemusí vést k dobrým výsledkům. Tchyně to myslela dobře, já jsem byla vděčná za pomoc – ale zároveň jsme obě zapomněly, že děti potřebují jasný rámec. Lásku ano, svobodu taky, ale vždycky s hranicemi. Teď, když se na to dívám zpětně, musím se pousmát. Byla to lekce pro nás všechny – děti pochopily, že škola není hřiště, tchyně zjistila, že svoboda má své meze, a já jsem se naučila, že „pomoc s dětmi“ může znamenat úplně něco jiného, než jsem si představovala.
