Článek
Nechápala jsem, proč mě chválí, že hezky jím, a zároveň mě po každé větě s vlastním názorem zpraží pohledem, jako bych si dovolila moc. Nebyla zlá, to bych nikdy neřekla. Ale věci říkala tak, že bolely. S klidem, s láskou, s tím svým šustivým hlasem a rukama, které pořád něco škrábaly nebo vařily. Jako by její slova byla jen doplňkem ke guláši, ke svíčkové, ke koláčům, které pekla „hlavně pro dědečka“. A já se u toho učila, že být hodná a poslušná znamená být tiše vděčná. A hlavně nejíst v přítomnosti mužů příliš nahlas.
Byla jsem dítě, které milovalo knížky a psaní. Ráda jsem mluvila o věcech, které mi přišly nespravedlivé. Když jsem jednou u stolu řekla, že holky nemusí dělat domácí práce jen proto, že jsou holky, utichla celá místnost. Babička si odkašlala, pak se na mě usmála a mezi tím, co krájela knedlíky, jen tiše poznamenala: „Tlustá holka nemá být drzá, Nikčo. Už tak to má těžké.“ A tím to bylo uzavřené. Žádná diskuze. Jen další plný talíř.
Dlouho jsem se snažila být přesně taková, jakou mě chtěla mít. Ne moc nápadná, ale milá. Vděčná, ale nenáročná. Měla jsem pocit, že na svět kolem sebe nemám právo klást otázky, pokud nezhubnu. Jako bych musela být nejdřív „v pořádku“, abych mohla být slyšet. V pubertě jsem se schovávala do mikin, odmítala se fotit a předstírala, že mi nezáleží na klucích. A hlavně – byla jsem neustále hladová. Po pozornosti, po bezpečí, po lásce, která nebude podmíněná tím, kolik vážím a jak moc si troufnu.
Zlom přišel až ve dvaadvaceti. Ne kvůli lásce, ne kvůli zázraku. Ale kvůli úplně obyčejné věci – napsala jsem článek o tom, jaké to je být holka, která se celý život cítí jako „přespříliš“. Byla to jen poznámka na blogu, ale ozvalo se mi víc lidí, než jsem čekala. A co bylo nejdůležitější – začali mě brát vážně. I s tím vším navíc. Poprvé jsem měla pocit, že mi naslouchají, aniž bych musela nejdřív odčinit svůj vzhled. Tam někde začala moje vlastní revoluce. Tichá, ale hluboká.
Babička už dnes není. Zemřela před třemi lety, těsně před Vánoci. V posledních měsících života mi několikrát řekla, že jsem „chytrá holka“ a že „si vedu dobře“. Nikdy se neomluvila, ale myslím, že i tohle byl její způsob, jak mi říct, že to tehdy nemyslela zle. Jen se bála. Světa. Že mě nebude chránit, když budu vyčnívat. Že kdo je „tlustý a drzý“, tomu dají ostatní co proto. A tak mě chtěla udržet v bezpečí. Po svém.
Dneska už si umím přidat sama. A taky umím říct dost. Někdy mě to pořád bolí – když si v obchodě zkouším šaty a v hlavě mi šeptá ten starý hlas: „Tlustá holka si tohle nemůže dovolit.“ Ale hned za ním slyším ten nový. Můj. „Může. A klidně s červenou rtěnkou.“ Ten hlas je trochu drzý. Ale právě proto jsem ho tak dlouho hledala.
