Článek
Do centra Prahy jsem ten den vyrazil pracovně. Schůzka se protáhla, venku bylo dusno a já cítil, jak mi vysychá v krku. Nic dramatického, prostě jsem měl žízeň. Na rohu jedné z rušných ulic jsem zahlédl malý obchod s potravinami. Žádný luxus, žádný designový podnik, jen klasické dveře a regály viditelné skrz výlohu. Říkal jsem si, že si koupím vodu a půjdu dál.
Uvnitř bylo plno lidí. Turisté, pár místních, rychlé nákupy, žádné zdržování. Sáhl jsem po obyčejné půllitrové vodě, takové té, jakou si běžně kupuji na benzince nebo v supermarketu. V hlavě jsem měl částku kolem dvaceti korun, možná o něco víc, protože jsme přece v centru. Nic, co by stálo za přemýšlení.
Okamžik u pokladny
U pokladny jsem položil láhev na pult a čekal, až prodavač namarkuje cenu. Ten pohyb byl rutinní, bez emocí, bez pohledu. Pak zaznělo číslo, které mi na vteřinu úplně vymazalo myšlenky. Myslel jsem si, že jsem se přeslechl. Automaticky jsem se zeptal, jestli je to správně. Prodavač jen pokrčil rameny a zopakoval částku.
Zaplatil jsem, protože za mnou stáli další lidé a nechtěl jsem dělat scénu. Jakmile jsem vyšel ven, zastavil jsem se a znovu se podíval na účtenku. Ta suma byla skutečná. Obyčejná voda stála tolik, kolik jinde celý oběd. Najednou to nebyl jen nákup, ale zvláštní pocit, že jsem byl nachytán jen proto, že jsem měl žízeň a nechtěl ztrácet čas.
Když si začneš všímat detailů
Zůstal jsem stát na chodníku a sledoval lidi kolem sebe. Turisté s mapami v ruce, unavení po celém dni chození, děti tahající rodiče za rukáv. Uvědomil jsem si, že přesně na tohle ten obchod spoléhá. Na únavu, spěch a samozřejmost, že voda je základní věc, nad kterou člověk nepřemýšlí. Nešlo o luxusní produkt, nešlo o výjimečnou značku. Šlo jen o místo a situaci.
Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mě to štvalo. Ne proto, že bych si tu částku nemohl dovolit, ale kvůli principu. Připadal jsem si jako někdo, komu bylo nenápadně naznačeno, že tady nejsme zákazníci, ale zdroj rychlých peněz. A že pokud si nedáme pozor, zaplatíme víc jen proto, že se nám nechce hledat jinou možnost.
Malá zkušenost, velké ponaučení
Od té chvíle se na centrum Prahy dívám jinak. Ne s hořkostí, spíš s větší obezřetností. Začal jsem si víc všímat cen, cedulek, drobných písmen na regálech. A taky lidí kolem sebe. Vidím, jak snadno se člověk může stát součástí systému, který počítá s tím, že nebude klást otázky.
Ta láhev vody mi paradoxně pomohla uvědomit si jednu věc. I v městě, které mám rád, se vyplatí neztrácet zdravý rozum. Ne všechno, co vypadá obyčejně, takové skutečně je. A někdy stačí malý nákup, aby si člověk připomněl, že pozornost a klid v hlavě mají větší cenu než spěch. Od té doby si vodu raději kupuji jinde. A hlavně vím, že i zdánlivá maličkost dokáže otevřít oči.
