Článek
Člověk má pocit, že se nic zvláštního stát nemůže – vezme si košík, projde regály, zaplatí a jde domů. Jenže já se přesvědčila, že i tak všední chvíle dokáže překvapit. A že nejde vždycky jen o peníze, ale hlavně o to, jak k sobě lidé přistupují.
Byl to všední podvečer, v obchodě narváno. Fronty u pokladen dlouhé, lidé netrpělivě podupávali, já už myslela jen na to, jak se doma svalím na gauč. Položila jsem nákup na pás, podala kartu a zadala PIN. Čekala jsem obvyklé pípnutí, ale místo toho se na displeji objevilo hlášení o ztrátě spojení. Pokladní mě pobídla, ať to zkusíme ještě jednou. Vložila jsem kartu, znovu zadala PIN a tentokrát vše proběhlo. Vyjela účtenka, tašky jsme naložili a já odešla s pocitem, že se stala jen drobná technická záležitost.
Pár dní nato jsem si doma otevřela bankovní aplikaci a zkontrolovala pohyby. A tam mi zatrnulo. Stejná částka, dvakrát stržená. Datum i čas souhlasily, jen pár minut od sebe. Úplně jasně jsem si vybavila situaci u pokladny – první platba se tvářila jako neprovedená, ale ve skutečnosti proběhla. Najednou jsem byla lehčí o několik tisíc a v hlavě mi běželo, že dokazovat tohle nebude snadné.
Vrátila jsem se do obchodu vyzbrojená účtenkou i výpisem z účtu. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že se to jistě rychle vysvětlí. Jenže reakce vedoucí mě šokovala. Tvrdila, že jejich systém funguje bezchybně a že k duplicitní platbě dojít nemohlo. Ani když jsem jí ukázala jasný doklad z banky, nepolevila. Její tón byl ostrý, chladný, skoro až obviňující. Poslala mě pryč s tím, že si to musím řešit s bankou.
Stála jsem tam jako obžalovaná, přestože jsem byla poškozená já. Ten pocit ponížení byl horší než samotná finanční ztráta. Ostatní zákazníci ve frontě nás zvědavě sledovali, a já se cítila, jako bych dělala ostudu jen tím, že žádám spravedlnost. Domů jsem šla se staženým žaludkem a hlavou plnou otázek, proč je pro některé lidi tak těžké projevit aspoň trochu pochopení.
Trvalo několik dní, než se věc vyřešila. Proběhlo několik telefonátů s bankou a stálo mě to vysvětlování, ale po měsíci se mi peníze opravdu vrátily. Jenže omluvy z obchodu jsem se nedočkala. A pokaždé, když jsem pak míjela tu samou pokladnu, vybavila se mi ta scéna – já s mobilem v ruce, snažím se ukázat zřejmý důkaz a na druhé straně jen odmítání a nezájem.
Dnes už vím, že chyba techniky není konec světa. Co mě ale mrzí víc, je lidský přístup. Stačilo málo – uznat, že se to stát může, říct, že se na to podívají, projevit aspoň kousek empatie. Namísto toho zůstala vzpomínka na aroganci a pocit, že zákazník je spíš přítěž.
Peníze se mi sice vrátily, ale ten zážitek zůstal. Od té doby si všímám, jak moc dokáže i obyčejná ochota změnit celou situaci. A říkám si, že i v tom nejběžnějším okamžiku, třeba u pokladny s košíkem rohlíků, může mít lidskost větší cenu než peníze.
