Článek
V padesáti jsem najednou měla pocit, že čas běží rychleji než dřív, a že pokud něco nezměním, ztratím sama sebe dřív, než si to stihnu uvědomit. Bylo to zvláštní prozření, jako kdyby mi tělo začalo šeptat: takhle už ne.
Začalo to docela nevinně. Jeden článek na internetu, pak vyprávění známé, která mluvila o tom, jak si nastavila jiný režim stravování a jak se cítí. Já, věčný skeptik, jsem tomu samozřejmě moc nevěřila. Ale zvědavost byla silnější. A taky touha znovu se cítit lehce, ne vláčně a unaveně. A tak jsem zkusila jednoduchou věc – režim 16/8. Znamenalo to jíst v okně mezi jedenáctou dopoledne a sedmou večer. Žádné noční ujídání, žádné nekonečné svačiny. Na začátku jsem měla strach, že nevydržím bez jídla do oběda. Ale stalo se něco zvláštního – tělo si po pár dnech zvyklo a já zjistila, že vůbec nepotřebuju snídat hned po probuzení.
První týdny byly plné malých vítězství. Najednou jsem večer neusínala s těžkým žaludkem, ráno jsem vstávala s lehkostí a s úsměvem. A pak přišly první změny, kterých si všimlo i okolí. Kamarádka mi s údivem řekla, že vypadám odpočatě, kolega v práci se mě ptal, jestli jsem byla na dovolené. A já se jen smála. Ve skutečnosti jsem nebyla nikde – jen jsem dala tělu prostor, aby mohlo fungovat tak, jak má. Zmizel tuk na břiše, který mě roky trápil, a kila, která jsem dřív marně honila dietami, zmizela jakoby sama.
Ale nebyl to jen vzhled. To největší překvapení přišlo zevnitř. Energie, která se mi vrátila, mě skoro zaskočila. Bylo to, jako kdybych se po letech spánku probudila. Chodila jsem na procházky, měla chuť se smát, věnovat se věcem, které jsem odkládala. A pleť? Zrcadlo mi ukazovalo svěží tvář, pružnou kůži, která působila živěji než před pár měsíci. Jako kdybych se znovu narodila do lehčí, radostnější verze sebe sama.
Často se mě lidé ptají, jestli jsem držela nějakou zázračnou dietu. A já vždycky odpovídám, že ne. Jen jsem dala svému tělu řád. Přestala jsem se bát hladu a zjistila, že hlad je vlastně jen krátká vlna, která pomine. Získala jsem zpátky svobodu – a to je možná ten největší bonus. Najednou nejsem otrokem ledničky ani nálad, které se měnily podle toho, co jsem snědla. Cítím se pevněji, jistěji, mladší. A to všechno v době, kdy jsem si myslela, že už bude pozdě.
Někdy se sama sobě směju. Vždyť já, žena, která nikdy nevěřila na žádné moderní trendy, jsem se nakonec ocitla mezi těmi, kdo o nich mluví s nadšením. Jenže tohle není o trendech. Je to o odvaze udělat krok, který se zdál malý, ale otevřel úplně nové dveře. Dnes, když mi lidé říkají, že vypadám o deset let mladší, usmívám se a vím, že to není jen o tváři. Je to o tom, že jsem se znovu našla. A že někdy stačí tak málo – jen se odvážit změnit vlastní zvyk, který nás stahoval ke dnu.
