Článek
Seděla jsem v kuchyňce u automatu na kávu, jedenáct minut po začátku přestávky. Měla jsem za sebou tři porady, čtyři e-maily s předmětem „URGENT“ a jeden rozhovor s dcerou, která mi přes slzy oznamovala, že ji kluk z gymplu přestal sledovat na Instagramu. Cítila jsem se unaveně, ale ne zlomeně. Aspoň do té chvíle, než si ke mně přisedl nový kolega z vedlejší kanceláře, Tomáš, o dvacet let mladší, v bílých teniskách a s kafem, které spíš připomínalo zákusek. Věděl, že jsem čerstvě po rozvodu. Věděl i to, že se snažím znovu chytit rytmus, najít si svoje místo mezi mladšími kolegy, kteří si navzájem posílají memečka a chodí po práci na víno. A právě on mi mezi řečí, s naprostou samozřejmostí, prohodil, že v mém věku bych si neměla tolik vybírat. Prý se to týká všeho – vztahů, práce, života.
Neodpověděla jsem mu nic. Jen jsem zírala do té papírové kelímkové propasti a v hlavě mi běžela letmo shrnutá bilance posledních let. Opustila jsem manžela, protože mě přestal vidět. Skončil ze mě člověk, začal být servis. Prádlo, obědy, povlaky na polštáře. Děti jsem dovedla k pubertě a teď mám pocit, že mě vnímají spíš jako zázemí než jako ženu. A v práci? Tam jsem nikdy nebyla kariéristka, ale co jsem odevzdala, to jsem odmakala. Jenže stárnout ve světě, kde je všechno fresh, smart a cool, je jako stát uprostřed letiště bez letenky. Sleduješ, jak všichni odlétají jinam – rychleji, sebevědoměji, dál. A ty zůstáváš. Jen s kufrem, který je každým rokem těžší.
Doma jsem ten den vylila víno do vany místo do skleničky. Brečela jsem. Ne kvůli Tomášovi. Ale protože to, co řekl, ve mně spustilo lavinu starých věcí, které jsem nechtěla otevřít. Všechna ta drobná přehlížení, tiše spolknuté věty, přizpůsobování, za které se nikdo neomluví. Věci, které ženy mé generace dělaly automaticky. Protože tak se to dělalo. A najednou je ti čtyřicet osm, jsi sama, a svět ti začne naznačovat, že už bys neměla mít moc nároků. Že vlastně můžeš být ráda, když někdo vůbec zastaví.
Druhý den jsem přišla do práce v červené halence, kterou jsem si koupila jen tak. Bez ohledu na to, jestli se hodí k dress codu nebo ne. Vzala jsem si silonky s drobným vzorem, co mi visely roky ve skříni. A hlavně jsem se přestala omlouvat za to, že nejsem jako ostatní. Mladší, bez dětí, bez jizev. Nejsem nová. Ale to neznamená, že jsem horší.
Tomáše jsem od té doby potkala několikrát. Usměju se na něj, ale už ho nenechám, aby měl poslední slovo. Možná to nebyl zlý kluk. Možná jen neměl tušení, kolik žen každý den sedí s kelímkem kávy a přemýšlí, jestli nejsou zbytečné, jen protože jim někdo připomněl, kolik je jim let.
Nevěřím na vděčnost za cokoli. Vděčná chci být za to, co má hodnotu. Za rozhovor, ve kterém jsem slyšet. Za dotek, který není povinnost. Za práci, ve které jsem braná vážně. A hlavně za pocit, že mám právo chtít víc, i když už nejsem zboží ve výprodeji.
Protože věk není trest. Je to mapa. A já se teprve teď učím číst, kam dál jít.
