Článek
Neobjednali jsme ho. Bylo jasné, že patří někomu jinému. Už jsem chtěla zavolat číšníka zpátky, když jen letmo kývl hlavou směrem k vedlejšímu stolu. Tam seděl starší muž s tváří, která byla vrásčitá, ale spokojená, a v očích měl cosi, co se nedá úplně pojmenovat – možná radost, možná smutek. Usmál se. A já mu úsměv vrátila, aniž bych chápala, proč to celé dělá.
Seděli jsme s Tomášem v rohu malé italské restaurace, kde to vonělo po bazalce a čerstvě pečené pizze. Byla to naše výroční večeře, po delší době, kdy jsme se snažili zase trochu přiblížit. Předchozí týdny byly plné hádek o maličkosti, nedořečených vět a tichých večerů doma. Myslela jsem si, že si dáme dobré jídlo, možná sklenku vína, a pak půjdeme každý svou cestou, aspoň na chvíli. Ten nečekaný dezert mě ale vytrhl z té nálady. Tomáš se na něj díval s lehce pobaveným výrazem, jako kdyby chtěl říct, že je to příjemný omyl, který si nemáme kazit otázkami.
Nakonec jsme se do něj pustili. Byl sladký a zároveň lehce nahořklý, takový kontrast chutí, co vás nutí ochutnat znovu. Oba jsme si v tu chvíli připadali, jako bychom se ocitli v nějakém jiném večeru, kde nejsou naše nedávné problémy. Po každém soustu jsem se ale neubránila pohledu na toho muže u vedlejšího stolu. Seděl tam sám, před sebou měl jen sklenku červeného vína, kterou si pomalu doléval. Vypadal, jako by někoho čekal, ale zároveň věděl, že už nepřijde.
Když jsme odcházeli, zastavil mě u dveří. Jeho hlas byl tichý, skoro nesmělý, jako by nechtěl rušit cizí večer. Řekl, že dnes by jeho žena měla narozeniny. Chodívali sem každý rok, vždy si dávala právě ten dezert. A že když tady teď sedí sám, připadá mu hezké věnovat ho někomu, kdo si ho možná zapamatuje tak, jako on si pamatuje její úsměv, když ho poprvé ochutnala. V očích se mu lesklo něco, co jsem radši nechtěla pojmenovávat, protože bych nedokázala odpovědět bez toho, abych sama nezvlhla v očích.
Celou cestu domů jsme mlčeli. Jen Tomáš mi stiskl ruku silněji než obvykle. Možná proto, že i on si uvědomil, jak tenký je rozdíl mezi večerem, kdy si připadáte vzdálení, a večerem, kdy si najednou uvědomíte, že by se jednou ten druhý mohl stát jen vzpomínkou. Ten dezert jsme snědli do posledního kousku, ale to, co po něm zůstalo, se nedá popsat – nebyla to jen chuť, byla to malá připomínka toho, že čas běží a že některé okamžiky si nemůžeme odkládat na jindy.
A tak, když jsme doma otevřeli lahev vína, kterou jsme si chtěli nechat „na lepší příležitost“, napadlo mě, že lepší příležitost než teď už třeba nikdy nepřijde. Seděli jsme v kuchyni, smáli se i mlčeli, jak to k sobě patří. A já věděla, že si na ten večer vzpomenu pokaždé, když ucítím vůni malin a cukru, co křupne pod lžičkou.
