Článek
Sedla jsem do auta a po hodině a půl cesty jsem zaparkovala u velkého supermarketu hned za hranicemi. Už při pohledu na parkoviště plné českých značek mi bylo jasné, že nejsem jediná, kdo si sem jede ulevit peněžence. Vstoupila jsem dovnitř a zamířila rovnou k regálům s hygienou. A tam to bylo. Celý regál obrovských balení menstruačních vložek v akci. Cena? Polovina toho, co u nás. Nevěřila jsem vlastním očím. Když jsem si spočítala, kolik měsíčně ušetřím, a porovnala to s tím, co bych zaplatila doma, hned jsem naložila několik balíků do vozíku.
Vedle mě stály další Češky a všechny dělaly totéž. Bylo až zvláštní pozorovat, jak se ženy různých generací shodly na jedné věci – že u nás se už nedá normálně žít, když i tak obyčejná položka, jako jsou vložky, stojí dvojnásobek. Někdo by mohl říct, že přece nejde o velkou částku. Ale když se to sečte – vložky, tampony, prací prostředky, šampony – rázem se dostanete na stovky korun měsíčně. A když máte rodinu, tak i na tisíce. Proč bych měla platit dvojnásobek jen proto, že bydlím pár kilometrů od hranic?
Navíc nejde jen o peníze. Je v tom i pocit nespravedlnosti. Když vím, že v Polsku je ten samý výrobek od stejné značky levnější, těžko se mi doma v obchodě přemlouvá sáhnout po regálu a zaplatit tolik. Když jsem se vrátila domů a začala vykládat tašky, rodina se smála. Mysleli si, že přivezu něco speciálního, třeba levné maso, sýry nebo sladkosti. Místo toho jsem na stůl vyrovnala hromadu balíků vložek. Všichni na mě koukali, jako kdybych se zbláznila.
Jenže když jsem jim ukázala účtenku a porovnala ceny s těmi českými, rázem bylo po legraci. Najednou jim to přišlo úplně logické. A někteří rovnou řekli, že příště jedou se mnou. Celý výlet mi otevřel oči. Lidé jezdí za hranice už dlouho – dřív pro maso nebo cigarety, dnes spíš pro drogerii a léky. Všichni se snaží ušetřit, protože ceny u nás stoupají rychleji než platy. A tak zatímco politici mluví o inflaci a slibují změny, obyčejní lidé sedají do aut a jezdí tam, kde si za stejné peníze koupí víc.
Když jsem viděla, kolik lidí si v Polsku plní kufry aut obyčejnými věcmi do domácnosti, napadlo mě, že už je to skoro symbol. Symbol toho, že tady doma se něco nepovedlo. Možná je to jen detail. Možná se může zdát směšné, že dospělá žena jede do cizí země pro vložky. Ale mně to přijde jako obraz doby, ve které žijeme. Člověk má práci, snaží se vyjít, a stejně musí hledat způsoby, jak obejít systém. Nevím, jestli se někdy dočkáme toho, že ceny u nás budou rozumné. Ale vím, že dokud to tak nebude, budu do Polska jezdit dál. Ne proto, že bych chtěla něco navíc. Jen proto, že nechci platit za obyčejný život víc, než je nutné.
