Článek
Vážně? 450 korun. To je cena, za kterou se dneska prodává kousek čokolády. Když jsem to řekla doma, mysleli si, že si dělám srandu. „Mami, vždyť za to bychom mohli mít celý nákup!“ A mají pravdu. Jenže tahle čokoláda není jen tak ledajaká. Je to ten nejnovější hit, o kterém se mluví všude - od sociálních sítí až po fronty v obchodech.
Pamatuju si, jak jsem jako malá holka dostávala čokoládu jen na Vánoce nebo narozeniny. Byla to vzácnost, něco výjimečného. A teď? Teď máme v každém supermarketu celou uličku plnou různých druhů. Ale tahle dubajská, ta je jiná. Je to jako by se vrátila ta exkluzivita z mého dětství, jen s mnohem větší cenovkou.
Minulý týden jsem se rozhodla, že tu čokoládu prostě musím ochutnat. Šla jsem do obchodu s tím, že si koupím jednu tabulku - jen tak, na zkoušku. Jenže ouha. Vyprodáno. A nejen tam. Obešla jsem pět různých obchodů a všude to samé. „Promiňte, paní, zrovna došly. Máme objednáno, ale nevíme, kdy přijdou další.“ To mě dostalo. Jak je možné, že něco tak drahého je zároveň nedostatkové zboží?
Doma jsem si o tom začala číst. Prý je to kombinace několika věcí. Ceny kakaa letí nahoru, protože úroda v Africe není dobrá. Pak je tu ta ruční výroba - každá tabulka je prý malé umělecké dílo. A samozřejmě, nesmíme zapomenout na reklamu. Všichni ti lidi na internetu, co se předhánějí, kdo první ochutná a ukáže tu zázračnou čokoládu.
Všichni se mi smáli, že jsem „naletěla na reklamu“. Možná mají pravdu. Ale není to jen o reklamě. Je to o tom pocitu, že si člověk může dopřát něco výjimečného. I když je to jen kousek čokolády.
Včera večer jsem seděla s kamarádkou u vína a probíraly jsme to. Ona tu čokoládu už ochutnala. „Víš co,“ říkala mi, „je to fakt dobrý. Ale jestli je to za ty prachy, to fakt nevím.“ A pak dodala něco, co mě zarazilo: „Ale víš co je nejhorší? Že jsem si koupila jednu a teď mám chuť na další. Je to jako droga.“
A to je přesně to, co mě děsí. Ne ta cena - i když 450 korun za čokoládu je šílených. Ale ta posedlost. Ta touha mít něco, co je vzácné, exkluzivní, nedostatkové. Jsme ochotni stát fronty, platit přemrštěné ceny, jen abychom mohli říct, že jsme to měli, že jsme to zažili.
Dneska ráno jsem šla znovu do obchodu. Ne, nešla jsem kvůli té čokoládě. Ale stejně jsem se zastavila u regálu, kde obvykle bývá. A představte si - byla tam! Jen pár kousků, prodavačka je zrovna vybalovala. Kolem se okamžitě vytvořil hlouček lidí. Slyšela jsem, jak někdo říká: „Vezmu si pět, to bude perfektní dárek.“
Stála jsem tam a dívala se, jak se ty tabulky rychle ztrácí z pultu. A v tu chvíli mi to došlo. Nejde jen o čokoládu. Jde o to, co reprezentuje. Je to symbol toho, jak moc jsme ochotni zaplatit za pocit výjimečnosti. Za to, že můžeme říct: „Já to mám, já to zažil.“
Nakonec jsem odešla s prázdnou. Ne proto, že by už čokoláda nebyla, ale proto, že jsem si uvědomila, že ji vlastně nepotřebuju. Jasně, jsem zvědavá, jak chutná. Ale ta cena, ta nedostupnost, to šílenství kolem… To všechno mi připomnělo, že v životě jsou důležitější věci než honba za nejnovějším trendem.
Když jsem to večer říkala doma, byli na mě pyšní. „Mami, ty jsi fakt silná,“ řekli mi. A víte co? Cítila jsem se líp než po jakékoli čokoládě. Tahle situace mi ale připomněla něco důležitého. Žijeme v době, kdy je všechno dostupné na kliknutí. Chceme všechno hned a nejlépe zadarmo. A pak přijde něco jako tahle čokoláda - drahé, vzácné, těžko dostupné. A my se zblázníme. Je to jako bychom zapomněli, jak chutná čekání, jak voní touha po něčem výjimečném.
Možná bychom se měli zamyslet nad tím, proč nás tahle čokoláda tak fascinuje. Je to opravdu její chuť? Nebo je to ten příběh kolem ní? Ta exkluzivita, ten pocit, že patříme k těm vyvoleným, kteří ji mohli ochutnat? A co ti výrobci, co nestíhají vyrábět? Část mě jim závidí - mít produkt, po kterém je taková poptávka, to musí být sen každého podnikatele. Ale pak si vzpomenu na všechny ty zprávy o problémech s pěstováním kakaa, o změnách počasí, o farmářích, kteří sotva přežívají. A říkám si - je tohle opravdu ta budoucnost, kterou chceme?
Přemýšlím, co bude dál. Lidi říkají, že ceny čokolády budou dál růst. Že možná přijde doba, kdy čokoláda bude opravdu luxusní zboží, ne něco, co si můžeme dopřát každý den. Část mě si říká - no a co? Vždyť to tak bylo i dřív. Ale pak si vzpomenu na radost, kterou mi čokoláda vždycky přinášela. Na to, jak jsem ji sdílela s přáteli, jak jsem jí utěšovala smutek. A je mi z toho trochu smutno.
Možná je čas, abychom se zamysleli nad tím, co je pro nás opravdu důležité. Jestli potřebujeme čokoládu za 450 korun, abychom byli šťastní. Nebo jestli štěstí najdeme jinde - třeba v tom, že si dáme obyčejnou čokoládu s někým, koho máme rádi. Já vím, že tohle zní možná moc hluboce na článek o čokoládě. Ale někdy i taková maličkost jako tabulka čokolády může člověka přimět k zamyšlení nad velkými věcmi. Nad tím, jak žijeme, co považujeme za důležité, za co jsme ochotni utrácet.
Tak co vy? Koupili byste si čokoládu za 450 korun? Nebo si radši dáte tu obyčejnou a zbytek peněz použijete na něco jiného? Já už vím, co udělám příště, když mě přepadne chuť na něco sladkého. Vezmu rodinu, koupíme si obyčejnou čokoládu v supermarketu a půjdeme se projít do parku. Protože to nejsladší v životě stejně není čokoláda - ale čas strávený s těmi, které máme rádi.
A možná, že jednoho dne, až ta posedlost přejde, si tu drahou čokoládu koupím. Ne proto, abych se chlubila, ale abych si připomněla, že někdy je dobré si dopřát něco výjimečného. Ale do té doby? Do té doby si budu užívat ty obyčejné, každodenní radosti. Protože ty jsou ve skutečnosti ty nejcennější.
Zdroje:Autorský text
