Článek
A vezmou tím i kus něj. „A co když mě zítra zastaví a zjistí, že už nemám ten papír?“ zeptal se mě táta, když jsme společně čekali v čekárně u doktora. Bylo mu 83, pořád měl pevný stisk, dobrou chůzi a v očích klukovskou radost pokaždé, když nastoupil do svého stařičkého Peugeota. Ale uvnitř se mě držela obava. Ne o jeho zdraví – spíš o to, co s ním udělá, když mu jednou řeknou, že už řídit nesmí. Protože u něj to nebylo „mít auto“. Bylo to „mít svobodu“.
Táta začal řídit v osmnácti a od té doby, jak říkal, „byl pánem svýho času“. Auto pro něj nikdy nebyla jen plechová krabice se čtyřmi koly. Byla to brána ven z každodennosti. Když máma zemřela, byl to volant, za který se chytil, aby se nezhroutil. Objížděl známá místa, lesy, kde spolu sbírali houby, rybníky, kde jako kluk chytal cejny. Často jsem si říkala, že tím autem jezdí nejen krajinou, ale i svým životem. Každý rozjezd jako by mu říkal: ještě to jde.
A pak se objevila zpráva ze světa. Že všem nad osmdesát řidičák bez milosti seberou. Četla jsem to v mobilu a málem mi zaskočilo. Ne, že bych s tím nesouhlasila kvůli bezpečnosti – ale představila jsem si tátu. Před komisí. Před neznámým člověkem, který jedním razítkem rozhodne, že je konec. Že už nesmí. Jako kdyby někdo mávnutím ruky řekl: odteď už nejsi schopný být sám.
Když jsme potom jeli k němu domů, seděla jsem vedle něj jako kdysi, když mě vozil do školy. Jen teď byl klidnější, obezřetnější, víc koukal do zrcátek. Všimla jsem si, že víc stiskl volant v zatáčce. Ne že by to nezvládal. Spíš jako by si chtěl každou jízdu zapsat do paměti. Když zastavil před domem, zůstal sedět. Jen tak. S pohledem do prázdna. A já pochopila, že ho něco trápí.
„Víš, oni říkaj, že je to kvůli bezpečnosti. Ale já bych se radši smířil s tím, že umřu za volantem, než abych dožil jako kus nábytku. Já se za tím volantem cejtím… no, jako chlap.“
Neodpověděla jsem. Protože co taky říct? Že chápu? Chápu. Ale taky se bojím. Bála jsem se tehdy i teď. Ne o něj, ale o to, co všechno ztratí, až mu to auto vezmou.
Přemýšlel o tom a najednou sám řekl: „pro jistotu“. Odevzdal řidičák bez boje. Neřekl ani slovo. Jen v kuchyni tiše postavil klíčky na poličku a pohladil je prstem, jako by hladil něco, co s ním bylo odjakživa. Od té doby chodí pěšky. Pořád čile. Ale něco v něm pohaslo. V očích mu občas zahlédnu smutek, který nepojmenuje.
Některé ztráty nejsou slyšet. Nehlučí jako nehody, nehoří jako auta. Jen tiše sedí v koutě a člověk si na ně pomalu zvyká. A pak si jednou uvědomí, že ho zabolí, když kolem něj projede vůně benzínu.
Nejsem proti kontrolám. Nejsem proti bezpečnosti. Ale než vymyslíme zákon, co jedním podpisem odepíše celé generaci svobodu, měli bychom si nejdřív sednout vedle nich. A nechat se někam odvézt. Třeba do jejich vzpomínek. Protože teprve pak pochopíme, co znamená jezdit. A co znamená už nesmět.
