Článek
Vždyť jsem byla vdaná už dvacet tři let a s Karlem jsme se potkali ještě na vysoké škole, takže celý ten svět online randění pro mě byl jako vzdálená galaxie, o které jsem slyšela jen z vyprávění kamarádek. A upřímně? Trochu jsem jimi i pohrdala, že se uchylují k něčemu takovému. Až do toho dne, kdy mi Jarka, moje sousedka z patra pod námi, přeposlala ten inzerát.
Byl čtvrtek večer, Karel odjel s kamarády na prodloužený víkend na ryby, a já si nalila sklenku červeného, vytáhla nedočtenou knihu a usadila se na pohovce. Jak jsem tak lenivě otevírala telefon, všimla jsem si zprávy od Jarky: „Mrkni na tohle, připomnělo mi to tebe.“ Pod tím byl odkaz na nějaký inzerát. Nejdřív jsem ji chtěla odbýt, že nemám zájem o žádné seznamování, když vtom mi došlo, že to není seznamka, ale inzerát na kurz malování. Zrovna ten den jsem v práci zažila další z těch nekonečných prezentací plných grafů a tabulek, na které jsem se musela usmívat a tvářit se zaujatě, zatímco jediné, co jsem chtěla, bylo utéct někam, kde by ze mě spadla tíha odpovědnosti.
„Objevte svého vnitřního umělce! Kurz pro začátečníky i pokročilé, čtvrtky od 18:00, první lekce zdarma,“ stálo v tom inzerátu. A pod tím fotka rozesmátých lidí různého věku s malířskými štětci v rukou. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, jak jsem před lety, ještě než se narodil Tomáš, ráda kreslila. Nebylo to nic velkého, spíš takové čmárání do bloku při telefonátech, ale vždycky mě to uklidňovalo. A teď, když je Tomášovi dvacet a odstěhoval se na kolej, jsem najednou měla ten zvláštní pocit prázdnoty, který se občas proplížil do naší domácnosti jako nevítaný host.
Ani nevím, co mě to popadlo, ale odpověděla jsem na ten inzerát s tím, že bych se ráda přihlásila na příští čtvrtek. Odpověď přišla téměř obratem – příjemná paní jménem Soňa mi napsala, že se těší a že mám přijít v pohodlném oblečení, o zbytek se postarají. Celý týden jsem se na to těšila, i když jsem Karlovi neřekla ani slovo. Ne že bych před ním měla tajnosti, ale znala jsem ho – určitě by zamumlal něco o tom, že vyhazuju peníze za hlouposti, a já bych nakonec nikam nešla.
Ve čtvrtek jsem se vypravila do malého ateliéru v podkroví staré vily na okraji města. Byla jsem nervózní jako školačka před první hodinou klavíru. Co když tam budu nejhorší? Co když se mi všichni budou smát? Když jsem ale vstoupila do místnosti zalité světlem, všechny moje obavy se rozplynuly jako ranní mlha. Soňa byla drobná žena kolem padesátky s vlasy barvenými na tmavočerveno a s úsměvem, který vás okamžitě přiměl cítit se jako doma. V místnosti už bylo asi osm lidí, kteří se mezi sebou tiše bavili.
„Vítejte v našem malém útočišti před světem,“ řekla Soňa, když všichni usedli před malířské stojany. „Dnes začneme něčím jednoduchým – budeme malovat zátiší s jablky.“ Všichni se zasmáli, jako by to byl nějaký vtip, kterému jsem nerozuměla. Později mi vysvětlili, že jablka jsou takový standard pro začátečníky, něco jako etudy pro pianisty.
Ten večer uběhl jako voda. Byla jsem naprosto pohlcená mícháním barev, pozorováním stínů a světel na povrchu jablek a pokusy zachytit to vše na plátno. Moje dílo bylo samozřejmě spíš komické než umělecké, ale nikdo se mi nesmál. Naopak, Soňa našla na každém obraze něco, co pochválila. Na konci lekce jsem si uvědomila, že jsem tři hodiny nemyslela na práci, na účty ani na to, co budu zítra vařit. Byl to osvobozující pocit.
Když jsem přišla domů, Karel ještě nebyl zpátky z rybařiny. Pověsila jsem svůj první obraz v kuchyni a s úsměvem čekala na jeho reakci. Když v neděli přijel a uviděl moje umělecké dílo, jen povytáhl obočí a zeptal se, jestli jsem nezačala navštěvovat psychiatra. „Ne, začala jsem malovat,“ odpověděla jsem s hrdostí v hlase. „A příští čtvrtek jdu zase.“
A tak to začalo. Každý čtvrtek jsem si vzala své oblečení od barvy, zamířila do ateliéru a na tři hodiny se stala někým jiným – ne účetní, ne manželkou, ne matkou, ale prostě Alenou, která objevuje svět barev a tvarů. A něco se začalo měnit i doma. Karel si všiml, že jsem klidnější, že se víc směju. A jednou, když jsem malovala na balkoně, se zastavil za mnou, dlouho se díval na můj obraz a pak řekl něco, co mě překvapilo: „Mohla bys namalovat i náš rybník? Ten, kde jsme byli loni v létě?“ Bylo to poprvé, kdy projevil o moje nové hobby skutečný zájem.
O měsíc později jsem mu dala k narozeninám obraz toho rybníku za rozbřesku, s ranní mlhou nad vodou a odrazy stromů na hladině. Nebyla to žádná Mona Lisa, ale dala jsem do toho všechno, co jsem se za ty týdny naučila. Karel na to koukal dlouhou dobu mlčky a pak řekl: „Je to přesně takové, jaké to tam bylo. Jako bys tam se mnou seděla.“ Ten večer mi vyprávěl o svých rybářských výpravách způsobem, jakým to nikdy předtím nedělal – o tichu, o spojení s přírodou, o tom, jak ho to nabíjí. A já jsem pochopila, že jsme si každý našli svůj způsob, jak utéct před tlakem každodennosti.
Dnes, po roce malování, mám doma celou stěnu pokrytou svými obrazy a Karel má svůj vlastní koutek s rybářským náčiním, které už neschovává v garáži. A když se na sebe podíváme přes obývací pokoj, často se usmějeme, jako bychom sdíleli tajemství dvou lidí, kteří se znovu našli – ne jako manželé, ale jako dva lidé s vášní pro něco, co je naplňuje. A to všechno díky jednomu náhodnému inzerátu, který mi poslala Jarka. Někdy ty nejkrásnější věci v životě přicházejí z nejméně očekávaných směrů.
