Článek
A mně trvalo pár let, než jsem pochopila, co se vlastně děje za mými zády.
S Petrem jsme se seznámili na vysoké škole. On studoval stavební inženýrství, já ekonomii. Potkali jsme se v knihovně, když venku zuřila bouřka a my oba jsme čekali, až přestane pršet. Zamilovali jsme se do sebe rychle a intenzivně. Do roka jsme se nastěhovali do společného bytu a plánovali společnou budoucnost. S jeho rodiči jsem se seznámila po třech měsících vztahu a zpočátku jsem měla pocit, že jsem našla druhý domov.
Jeho maminka Helena mě objala, jako bych byla její ztracená dcera, a tatínek Václav mi nabídl panáka slivovice na seznámení. „Vítej v rodině, děvenko,“ řekl a plácl mě po zádech tak silně, že jsem málem vyprskla alkohol nosem. Všichni se zasmáli a já jsem byla šťastná, že mě tak hezky přijali.
Když jsme se po čtyřech letech známosti vzali, Petrovi rodiče nám pomohli zařídit svatbu. Byla jsem jim vděčná za pomoc, i když jsem občas měla pocit, že některá rozhodnutí by měla být spíš na nás. Ale nechtěla jsem působit nevděčně, tak jsem mlčela.
Po svatbě jsme bydleli v dvougeneračním domě s Petrovými rodiči. Měli jsme vlastní vchod, ale pořád jsme byli na jedné zahradě, pod jednou střechou. Zpočátku to bylo praktické – nízké náklady, pomoc s domácností, když jsme oba pracovali. Jenže postupně se začala projevovat i stinná stránka takového soužití.
Helena měla klíče od našeho bytu a občas, když jsme nebyli doma, tam zašla a něco přerovnala. „Jen jsem ti trochu uklidila v kuchyni, zlatíčko,“ řekla mi jednou, když jsem se vrátila z práce a nemohla najít naběračku.
Zpočátku jsem to brala jako laskavost, ale čím dál častěji jsem měla pocit, že narušuje naše soukromí.
A časem jsem pochopila, že to nebyla starostlivost, ale kontrola. Začala si všímat věcí, které bych sama nikdy neřešila. Jestli je utřený prach. Jak jsou složené ručníky. Že ponožky skládám jinak, než to dělá ona. A že manžel prý na to není zvyklý.
Nejvíc mě zasáhl moment, kdy jsem si vyžehlila velkou hromadu prádla – a ona pak všechno předělala. Nepotřebovala jsem to vědět. Ale řekla mi to. Prý to nemyslela špatně, prý to chtěla „jen upravit“. Ale ve mně to zanechalo pocit, že moje domácnost není moje.
Tchyně dokonce jednou sama přinesla koš s mým prádlem, které si našla, vyžehlila a s výrazem vítězky ho položila na stůl. Byla jsem v šoku. Chtěla jsem říct, že tohle už je za hranou. Ale najednou jsem ztratila hlas. Nevěděla jsem, jak vysvětlit něco, co by mělo být samozřejmé. Že máma mého muže nemá přístup k mému prádelníku. A že si nepřeju, aby se dotýkala mých věcí.
Václav zase vždycky věděl, co je pro Petra nejlepší. „Synku, ta práce v Praze není pro tebe. Tady máš jistotu, tam budeš jen číslo,“ přesvědčoval ho, když Petr dostal nabídku od prestižní architektonické kanceláře v hlavním městě. A Petr ho poslouchal, jako by mu stále bylo patnáct. Ta práce mohla být jeho životní šancí, ale on ji odmítl kvůli otcově názoru.
Po třech letech manželství jsem otěhotněla. Byla jsem nadšená a Petr také. Jeho rodiče nám blahopřáli, ale když jsem odešla zaslechla jsem Helenu, jak říká Petrovi: „Jsi si jistý, že jste na dítě připravení? Vždyť ona je pořád v jednom kole, jak se bude starat o miminko?“ A pak dodala něco, co mi zlomilo srdce: „A jsi si jistý, že je vůbec tvoje?“
Ten večer jsem se rozbrečela a Petrovi všechno řekla. Čekala jsem, že se mě zastane, že matce vynadá. Místo toho jen pokrčil rameny a řekl: „Mamka to tak nemyslela. Ona se jen bojí, abychom to zvládli.“
Bylo to jako facka. V tu chvíli jsem pochopila, že nikdy nebudu na prvním místě v jeho životě. Že vždycky bude nejdřív syn a teprve potom manžel.
Večery jsme trávili buď mlčením, nebo hádkami. Když se narodila naše dcera Adélka, doufala jsem, že nás to zase sblíží. Ale všechno bylo ještě složitější. Helena měla na všechno názor – jak krmit, přebalovat, oblékat. Václav zase neustále opakoval, jak musíme být vděční, že můžeme bydlet u nich, protože jinak bychom na vlastní bydlení nikdy neměli.
O Vánocích, jsem náhodou zaslechla Petrův hovor s matkou. Mluvili o mně – že nezvládám mateřství. „Ona nezvládá nic. Je pomalá a náladová. A už ani není tak pěkná jako dřív.“
Byla to rána. Protože to neřekla cizí žena. Ale matka mého muže. A co bylo horší – on na to nijak nereagoval.
A že by možná bylo lepší, kdyby si našel někoho klidnějšího, vyrovnanějšího. Helena mu dokonce navrhla, že zná „jednu moc hodnou dcerku od Jitky z práce, která by se o něj určitě uměla postarat mnohem lépe než ta jeho hádavá manželka“.
Ten večer jsem zabalila naše věci, vzala Adélku a odjela k rodičům. Petr mi volal, psal, prosil, abych se vrátila. Ale já jsem konečně viděla jasně.
Dnes je Adélce pět let. Žijeme samy, v malém bytě, který jsem si koupila na hypotéku. S Petrem jsme rozvedení, ale fungujeme jako rodiče. Vídá dceru pravidelně, platí alimenty. S jeho rodiči se nesetkávám, pokud to není nezbytně nutné.
Trvalo mi deset let, než jsem pochopila, že někdy ty největší hrozby nepřicházejí od cizích lidí, ale od těch nejbližších. A že láska může být zbraň stejně jako lék.
