Článek
Seděla jsem v křesle, kolem krku ručník, a pozorovala ženu, která mi s precizností chirurga upravovala ofinu. Jemné prsty, soustředěný výraz, a ten zvláštní přízvuk. „Odkud jste?“ zeptala jsem se. „Z Ukrajiny,“ odpověděla tiše. „Z Kyjeva.“ A pak se odmlčela. Ten pohled do prázdna mi řekl víc než tisíc slov.
Anna přišla do Česka před třemi lety. Nejdřív jsem si myslela, že za prací, jako spousta jiných. Ale pravda byla mnohem temnější. Utekla před válkou, která v té době už pět let drásala její zemi. Válkou, o které jsem slyšela jen z letmých zpráv, které jsem většinou přepínala, protože byly „někde daleko“ a „mě se netýkaly“.
„Víte, mluvit o tom nebo se na to dívat v televizi je jedna věc, ale když se vy a vaše děti schováváte v malém temném sklepě a nevíte, jestli vás nezasáhne raketa, jestli vás to nezasype a vyjdete živí, je to děsivé,“ řekla mi jednou, když jsem se odvážila zeptat. Měla čtyři děti. Čtyři! A všechny je dostala do bezpečí. Sama. Bez manžela, který zůstal bránit jejich domov.
Když jsem o tom večer vyprávěla u večeře, manžel jen pokrčil rameny. „To přeháníš. V Kyjevě žádná válka nebyla. To je propaganda.“ Moje kamarádka Petra se přidala: „Ty Ukrajinky stejně přišly jen za lepším. Kdo by se jim divil.“ A kolegyně v práci? „Jasně, každý má nějaký příběh. Hlavně aby nám nebrali práci.“
Nikdo mi nevěřil. Nikdo nechtěl slyšet, co se tam skutečně děje. Bylo jednodušší věřit zprávám z pochybných webů, které tvrdily, že na Ukrajině je všechno v pořádku a uprchlíci jsou jen příživníci. Bylo jednodušší zavřít oči.
Mezitím Anna každý den vstávala v pět ráno, aby stihla uklidit v jedné domácnosti, než půjde na směnu do kadeřnictví. Večer ještě chodila do restaurace, kde myla nádobí. Tři práce. A mezi tím se starala o čtyři děti a učila se česky. Nikdy si nestěžovala. Nikdy neřekla, že je to těžké. Jen občas, když myslela, že se nedívám, jsem viděla, jak si otírá slzy.
Jednou jsem ji pozvala na kávu. Nechtěla jít. „Nemám čas,“ řekla. Ale já věděla, že se stydí. Že si myslí, že nepatří mezi „normální lidi“. Že je jen „ta Ukrajinka“. Trvalo mi měsíc, než souhlasila. A pak jsem poprvé viděla její fotky. Její salon v Záporoží. Moderní, elegantní místo, kde zaměstnávala pět lidí. Její dům. Její zahradu. Její život, který zmizel během jediného dne.
„Víte, co je nejhorší?“ zeptala se mě. „Že tady musím pořád dokazovat, že nejsem zloděj. Že nejsem líná. Že si nezasloužím pohrdání jen proto, odkud jsem.“ A pak mi ukázala své ruce. Ruce, které kdysi držely jen nůžky a hřeben, teď byly rozpraskané od chemikálií a drhnutí podlah.
Ale ty samé ruce dokázaly zázraky. Když mi Anna poprvé barvila vlasy, strávila s každým pramenem tolik času, že jsem se až styděla. „Proč si dáváš takovou práci?“ zeptala jsem se. „Protože to dělám srdcem,“ odpověděla jednoduše. A byl to nejlepší výsledek, jaký jsem kdy měla.
Postupně si získala klientelu. Ne proto, že by byla „ta levná Ukrajinka“, ale proto, že byla prostě nejlepší. Uměla techniky, o kterých se místním kadeřnicím ani nesnilo. Dokázala vytvořit barvu, která vydržela měsíce bez odrostů. A střihy? Jako by věděla přesně, co vám bude slušet, ještě než jste to věděli vy sami.
Jednou jsem k ní přivedla svou tchyni. Tu samou, která mi u večeře říkala, ať „nepodporuji ty příživníky“. Po dvou hodinách v Annině křesle odcházela nadšená. „Ta ženská má zlaté ruce,“ řekla mi. A já se jen usmála.
Anna si teď vyřizuje živnostenský list. Chce si otevřít malý salon. Ne velký jako v Záporoží, ale svůj. Místo, kde bude moct školit další Ukrajinky, které utekly před válkou a chtějí se postavit na vlastní nohy. „Chci dokázat, že jsme pracovitý národ,“ říká. „Že si vážíme každé příležitosti.“
A já? Já jsem se naučila nedůvěřovat jednoduchým soudům. Naučila jsem se, že za každým člověkem je příběh, který neznám. Že válka není jen abstraktní pojem z večerních zpráv, ale realita, která změnila životy milionů lidí. Lidí jako Anna, kteří nechtějí soucit, ale respekt. Nechtějí almužnu, ale příležitost.
Dnes, když slyším někoho mluvit o „těch Ukrajincích“, vzpomenu si na Annu. Na její ruce. Na její příběh. A řeknu: „Znám jednu. Je to nejšikovnější kadeřnice, jakou jsem kdy potkala. A nejstatečnější žena, jakou znám.“
Protože někdy stačí poznat jeden příběh, aby se změnil celý váš svět. Někdy stačí jedna návštěva kadeřnictví, abyste pochopili, že hranice mezi „námi“ a „jimi“ existuje jen v našich hlavách. A že lidskost nezná národnost.
Dnes vím, že až se Anna vrátí na Ukrajinu - protože ona se vrátit chce, až to bude bezpečné - bude mi chybět. Nejen jako kadeřnice, ale jako připomínka toho, že síla člověka je neuvěřitelná. Že i když přijdete o všechno, můžete začít znovu. S důstojností. S odvahou. A hlavně - s nadějí.
A možná, jen možná, až se příště někdo zeptá, odkud je moje kadeřnice, a já řeknu „z Ukrajiny“, neuslyším „aha“ plné předsudků, ale „to je skvělé“ plné respektu. Protože příběhy jako ten Annin si zaslouží být slyšeny. A lidé jako Anna si zaslouží být viděni. Ne jako „ti Ukrajinci“, ale jako lidé. Lidé, kteří mají zlaté ruce a ještě zlatější srdce.
