Článek
Vážení přátelé,píši další příběh ze života,který se stal v několika minulých dnech na koncertě jedné Italské hudební skupiny.Hudební vystoupení plné krásných písní v podání třech úžasných mladých zpěváků s velkými emocemi a srdcích na dlani.Poetický večer plný dojmů,vzpomínek a také splněných přání.Můj malý příběh vlastně začíná na úplném konci celého vystoupení poté, co mladí a nadaní kluci s náručemi plných růží vhazovaných do publika se loučili.Zde již čekaly rozvášněné divačky plné emocí z dojemného vystoupení.To již nebylo nic pro mne.Vzhledem k mému věku a povaze.Opustila jsem své místo,spěchajíc k východu z haly kolem tleskajícího davu diváků nad tím co jsme v minulích dvou hodinách viděli a slyšeli.CHvátám a míjím starší drobnou ženu s rukama na tvářích a s očima plných slz .Jen pár metrů co jsem kolem ní prošla,jsem si v podvědomí uvědomila že něco je jinak.Snad ten bezmocný výraz v jejích jasných očích,ty drobné ruce .Vracím se k ní zda něco nepotřebuje a snažím se jí nabídnout nějakou pomoc.Nevím co jsem chtěla v tu chvíli slyšet,ale přišlo mi to správné.S úsměvem mým vlastním jsem jí ujištovala že nemusí být smutná.Koncert bude za rok opět a zase uslyší ty krásné písně a uvidí sympatické,mladé zpěváky.Ale její upřimný pohled a slova mne naprosto odzbrojily.Už mi nezbývá čas, řekla.Chtěla jsem jim jen poděkovat že jsem je mohla vidět a slyšet ty krásné melodie v jejich podání.Už nemám dost času na příště.Teprve nyní jsem pochopila tu neznámou paní.Vlasy schované pod šátkem,hubená postava opírající se o kovové zábrany,které jí držely vzpřímeně stát.Spontálně jsem se nabídla že jejími slovy těm mladým úžasným zpěvákům poděkuji místo ní.V tuto chvíli jsem to pro ni udělat musela.Dostat se k podiu přes stále se zvětšující dav lidí kteří se snažili získat květinu,či co já vím.Tak jsem šla.S angličtinou svojí vlastní s batůžkem na zádech jsem se probojovala až k podiu.Jen jsem musela zavolat jeho jméno,muže který po celý večer se svými kolegy rozdával úsměv,melodie a posléze růže davu,který byl pod ním.Nejspíše si jen letmo všiml že nepatřím k těm lidem kteří chtějí jen suvenýr v podobě květiny z jeho rukou.A možná též výraz v mé tváři že musím udělat něco jiného ,než ostatní zúčastnění.CHci jen poděkovat za někoho jiného,kdo už nemá dost sil to udělat sám.Dotkla jsem se jeho ruky a řekla jsem jen prosím,musím vám vyřídit vzkaz.Viděla jsem v jeho očích lidskost a pochopení.Otočil se ke mě a řekl poslouchám vás.Sklonil se ke mě a já mu řekla pár větami vše.Jdu vám poděkovat za paní,která už nemá sílu to udělat osobně.Je příliš nemocná.Odpověd mne překvapila.Já vám děkuji že jste přišly a bylo mi ctí pro vás zpívat.Už neměl v rukou žádné růže.Jen pokynul a v mžiku mi podával kytici.Stačí mi jen jedna růže pro neznámou paní řekla jsem.Ano,ty ostatní jsou pro vás.Odpověděl.Ještě jsme si vyměnili úsměv a pak už jsme šli každý svou cestou.Přišla jsem s kyticí růží k té neznámé paní a vložila do jejích křehkých rukou.Ty jsou jen pro vás.S pozdravem,úctou a poděkováním že jste zde byla.A s velkou láskou v srdci.Nikdy jsem neviděla takový pohled plný radosti,vděčnosti a snad i naděje jako ten večer v těch modrých poměnkových očí té neznámé nemocné paní.A se slovy to by udělal každý, jsem se s ní rozloučila.Jen ještě poslední zamávání když její asistent jí pomáhal do vozíčku s tou velkou kytkou růží a do auta, které se vracelo směrem nemocniční lůžko.Mám z toho příběhu pocit smutku i radosti,že jsem té paní v šátku u které nevím ani jméno,dala snad na chvilku pocit štěstí a nejspíše ještě něco navíc než může kdokoliv z nás pochopit.
