Článek
Byla mladá, kolem dvaceti, s vlasy spletenými do dvou copů, které jí splývaly přes květinovou sukni. Slaměný klobouk jí chránil tvář před sluncem, ale pod ním se skrývaly unavené oči. V rukou svírala několik učebnic – chemie, biologie, angličtina – a u pasu jí visela stará plátěná taška s propiskami a složeným sešitem. Knihy byly těžké, ale držela je pevně, jako by v nich byla její budoucnost.
Město kolem ní hučelo – troubení aut, hlasy lidí a šum tramvají v dálce. Za Petrou se tyčily vysoké budovy, jejichž skleněné fasády odrážely oranžové světlo. Nedaleko stála univerzitní knihovna, odkud právě vyšla po dlouhém dni plném přednášek a učení. Ulice byla plná studentů, dělníků a turistů, ale Petra se cítila, jako by byla sama.
„Zvládnu to,“ zamumlala si, když se zastavila na přechodu. „Ještě jeden semestr.“ Hlas měla tichý, jako by se snažila přesvědčit sama sebe.
Kousek od ní stál starší muž, pan Josef, prodavač novin u stánku. Měl na sobě obnošenou vestu a brýle, které mu klouzaly po nose. V ruce držel svazek novin a na Petru se usmál, jako by ji znal. „Hele, Petro, pořád jen ty knížky?“ zavolal přes ulici. „Kdy si dáš pauzu?“
Petra se zasmála, ale bylo to trochu nucené. „Nemám čas, Josefe. Zkoušky jsou za měsíc, a já… musím to zvládnout. Kvůli mámě.“
Josef přikývl a zadíval se na ni. „Vím, jak to je. Moje dcera taky pořád jen studovala. A víš co? Zvládla to. Stejně jako to zvládneš i ty.“ Sáhl do kapsy a podal jí jablko. „Na, sněz něco. Samý učení a žádná energie, to nejde.“
Petra vzala jablko a ucítila, jak se jí ulevilo. „Díky,“ řekla tiše. „Někdy si myslím, že to nezvládnu. Máma si našla druhou práci, aby mi mohla platit školu, a já… já prostě nemůžu zklamat.“
„Nezklameš,“ řekl Josef pevně. „Podívej, jak daleko jsi už došla. A víš co? Až budeš mít ten diplom, přijď sem a já ti koupím kafe. Slibuju.“
Petra se usmála, tentokrát opravdově. „Dobrý, to beru.“ Když se světla na přechodu změnila, vykročila dál, s knihami v náruči a jablkem v ruce. Ulice před ní byla dlouhá, ale najednou se zdála o trochu lehčí. Věděla, že domů to je ještě daleko, ale každý krok ji přibližoval nejen k mámě, ale i k tomu, kým chtěla být.
