Článek
U staré dřevěné ohrady stál bílý kůň jménem Stříbrňák, jehož srst se v paprscích leskla jako perleť. Na sobě měl starou uzdu, která už léty trochu zašla, ale stále vypadala hrdě. Vedle něj stála malá dívka, snad osmiletá, jménem Lída. Její dlouhé vlasy byly spletené do dvou copů a na sobě měla bleděrůžové šaty s krajkovými rukávy, které jí dávaly vzhled víly z pohádky. Její ruka jemně hladila Stříbrňáka po čumáku, zatímco její tvář byla přitisknutá k jeho teplé srsti.
„Stříbrňáku, slibuješ, že nikdy neodjedeš?“ zašeptala Lída, její hlas byl tichý, jako by se bála, že ji někdo uslyší.
Kůň tiše zaržál a lehce se otřel hlavou o její rameno, jako by rozuměl každému slovu. Lída se usmála, ale v očích měla náznak smutku. „Víš, táta říkal, že možná budeme muset prodat statek. A co když tě pak vezmou pryč? Kdo by pak poslouchal moje příběhy?“
Vzduch byl plný vůně trávy a sena. Lída se opřela o ohradu a zadívala se na obzor, kde se pole setkávalo s lesem. „Pamatuješ, jak jsme loni běhali přes louku? Myslela jsem, že letíme.“
Stříbrňák naklonil hlavu a její velké tmavé oči jako by odpovídaly. Lída se zhluboka nadechla a pokračovala: „Slibuju, že tě nikdy nenechám odejít.“
Najednou se za ní ozval hlas. „Lído, s kým to mluvíš?“ Byla to její starší sestra Anna, která přicházela s košíkem plným jablek. Měla na sobě jednoduché modré šaty a vlasy volně rozpuštěné.
Lída se otočila, tváře lehce zčervenalé. „Jen se Stříbrňákem. On mě chápe, víš?“
Anna se zasmála a položila košík na zem. „Chápe, to věřím. Ale víš co? Táta říkal, že se bude snažit statek udržet. Možná Stříbrňák nikam nepůjde.“
Lída se rozběhla k sestře a objala ji. „Opravdu? Myslíš, že zůstane?“
„Myslím, že ano,“ odpověděla Anna a pohladila ji po vlasech. „A teď pojď, dáme Stříbrňákovi jablko. Myslím, že si to zaslouží.“
Lída se vrátila ke koni, podala mu lesklé jablko a zašeptala: „Vidíš? Říkala jsem, že tě nenechám jít.“
Stříbrňák spokojeně chroupal a Lída se opět přitiskla k jeho boku, jako by chtěla zastavit čas. Pole kolem nich dýchalo klidem, a i když budoucnost byla nejistá, v tu chvíli bylo všechno, co Lída potřebovala, přímo tady.
