Článek
Jejich bílé okvětní lístky se lehce snášely na dřevěné stoly a židle, jako by příroda sama zdobila scénu. Slunce prosvítalo přes větve, vrhalo měkké stíny na dlažbu a dodávalo místu teplý, téměř kouzelný nádech. U jednoho ze stolů seděla mladá žena, snad kolem třicítky, s dlouhými vlasy svázanými do culíku. Na sobě měla světlý svetr a v rukou držela starou knihu s mírně zažloutlými stránkami. Její tvář nebyla vidět, ale její klidná póza prozrazovala, že je ponořená do příběhu.
Na druhé straně stolu se náhle objevila starší paní. Její šedé vlasy byly upravené do elegantního drdolu a na sobě měla jednoduchý kabát barvy levandule. V očích měla něco, co připomínalo touhu po rozhovoru, snad i vzpomínku. Pomalu se posadila a promluvila.
„Promiňte, slečno,“ začala váhavě, „nechtěla jsem vás vyrušit. Ale tahle kniha… patřila kdysi mé dceři.“
Žena s knihou zvedla hlavu, její oči byly plné překvapení. „Opravdu? Našla jsem ji v antikvariátu. Je nádherná, plná poznámek na okrajích.“
Starší paní se usmála, ale její úsměv byl poznamenaný smutkem. „Psala si tam své myšlenky. Byla jako vy – milovala knihy, třešně v květu a místa jako tohle. Říkala, že tady se svět zastaví a člověk může jen být.“
„To je krásné,“ odpověděla mladá žena tiše. „Můžu se zeptat… co se s ní stalo?“
Paní se zadívala na padající lístky třešní. „Před deseti lety odešla. Nemoc. Ale věřím, že někde pořád čte a píše své poznámky. Když jsem vás tu viděla s tou knihou, bylo to, jako by na chvíli seděla tady s vámi.“
Mladá žena položila knihu na stůl a jemně ji pohladila. „Chtěla byste si ji prohlédnout? Třeba tam najdete něco, co vám ji připomene.“
„Děkuju,“ zašeptala starší paní a její ruce se roztřásly, když knihu otevřela. Na první stránce byla věnování: Pro mámu, ať tě příběhy vždycky provází. S láskou, Eliška.
Obě ženy chvíli mlčely, jen lístky třešní tiše dopadaly kolem nich. Nakonec starší paní knihu zavřela a podala ji zpět. „Nechte si ji. Myslím, že by Eliška chtěla, aby ji četl někdo, kdo ji dokáže milovat stejně jako ona.“
Mladá žena přikývla, v očích měla slzy. „Slíbím, že ji budu číst tady, pod třešněmi. A možná přidám i pár svých poznámek.“
Paní se zvedla, její krok byl lehčí, než když přišla. „To by se jí líbilo,“ řekla a pomalu odcházela, jako by se loučila nejen s knihou, ale i s kouskem minulosti.
