Článek
Vzduch je čistý, skoro laboratorní: minimum pachů, přiměřeně lesku, akorát šumu, aby tu nikdo neslyšel vlastní myšlenky, kdyby o to stál. Já evidentně nestojím—zrovna teď mám chuť si jednu ponechat.
S někým promlouvám o projektech a veselých historkách ze záhrobí. Mám tón, který neznamená ani „ano“, ani „ne“, jen „v pořádku“. Sklenku seznamuji s bílím sametem potaženou deskou stolku; na chviličku nebo možná navždy se do ní otiskne studené kolo vlhkosti. Všechno se dává do přijatelných linií: slova, gesta, těla. A pak, aniž bych si to přála nebo plánovala, se mi do zorného pole posune obraz z bočního zrcadla v portálu. Nehledám ho; prostě se mi připíše jako poznámka na okraj.
V odrazu se vynoří žena, která prochází sálem tak, jako by věděla, že hudba je jen vychovatelka kroku. Černé šaty se jí přizpůsobují s přesností, která se nevnucuje: rozparek na levém boku začíná v pase a padá svisle dolů, na pravé straně totéž—dvě úzké linky, které se otevírají jen o tolik, aby z pohybu udělaly větu, ne výkřik. Vím, že mezi látkou a kůží nic nepřekáží; nevnímám to, ale přesto mě to upoutá k její rafinovanosti. Při zastavení u stolku položí sklenku a nádech, který u toho udělá, je přesně tak dlouhý, aby se rozparek nadechl spolu s ní a nechal vyniknout mladickou nerozvážnost. Na zlomek vteřiny pootočí hlavu mým směrem—ne výzva, spíš souhlas s myšlenkou, kterou jsem ještě neformulovala.
„Omluvíte mě?“ řeknu partnerovi v rozhovoru a můj hlas je zdvořilá linka, za kterou se už nic nevysvětluje. Nejdu za ní. Jdu za sebou—za tím, co se mi právě rozběhlo hlavou jako decentní sprint. Uchopím kabelku; ubrousek urovnám víc, než je nutné, jen abych si potvrdila právo na přesnost. Uhnu z proudu hostů k chodbě s piktogramem dámy, kde je chladněji a ticho má povahu klimatizace: vyrovnává převisy.
Dámské jsou zmenšený palác. Mramorový pult, zlaté kohoutky, světlo z nástěnných lamp s bílými stínítky, zrcadlová stěna s rozumným rámem, který neuráží. Dveře se za mnou dovřou pečlivostí, kterou mají věci, jimž se nechce klapat. Nestavím se za nikoho; postavím se zády k vlastnímu odrazu. V tomhle prostoru se moje myšlenka přestává tvářit jako rozmar a získává tvar.
A ona je tu taky. V druhém panelu zrcadla—tak blízko, že naše obrazy dělí jen zlatý sloupek rámu. Přesně v rytmu sálových písní, které sem doléhají tlumeně, přejede prsty po lemu na boku, kde rozparek začíná v pase. V tom pohybu zahlédnu jemný zip ukrytý ve švu. Postačí mi to, aby se z jiskry stala mechanika: možnost, ne výzva; klíč, který zná velmi důvěrně svoji dírku.
Kdybych si dovolila mluvit jen očima, řekla bych: zůstaň na půl kroku. Dýchej do boků. Nezavírej nic. Nech rozparky otevřené tak, jak je neseš z toho hlučného sálu—od pasu dolů, dvě rovné noty. V mé představě je zip metronom—tichý „klik“, který udává, jak blízko kůže je látka, a jak přesně se mají kroky krájet.
Opře se o mramor jen dlaněmi, nohy má u sebe, jako by chtěla ukázat, že i v těsné linii může být nekonečno. Já ten obraz udržím bez doteku: povel beze slov. „Ještě půl paty dozadu. Zastav se na hraně dlaždice. Dýchej jako když se voda v karafě dotkne okraje.“ V zrcadle vidím, jak váha přejde z jedné jehly na druhou; šaty spolupracují bez odporu. Není nic k vidění—je jen vědění. To hoří líp než světlo.
Vím, že by stačilo „cvaknout“—přitáhnout zip o zoubek a pohyb by se proměnil v jinou disciplínu: krátké kroky, těsnější oblouk boků, rytmus, který poprosí o trpělivost. Ale moje fantazie netouží po změně režimu; chce schopnost nepřepnout. Nechávám zip tam, kde je—jako možnost, kterou obě ctíme. Moje moc není v rozepínání ani v přicvakávání; je v přesnosti, s níž nechávám věci být.
„Je tu chladněji,“ řekla bych, kdybych měla zapotřebí vysvětlovat, proč stojím tak blízko. Nemám. Místo slov si narovnám ramena; v odrazu to znamená, že přestanu uhýbat vlastnímu pohledu. Ona vytáhne rtěnku, dotkne se kontury, malý pohyb, který donutí člověka ztišit dech—aby se mu ruka netřásla. V té chvíli si všimnu, jak rozparek na pravém boku—taky od pasu dolů—dýchá druhou linku stejné věty. Orchestr bočních švů.
„Nudí vás to venku?“ mohla bych se zeptat, ale bylo by to menší než to, co tady je. Místo toho si v hlavě dovolím další instrukci, pomalou a jasnou: „Zůstaň otevřená. Nic nepovoluj. Jen krok a pauza.“ V odrazu naše tváře nic neprozradí; zrcadla lžou pravdivě—všechno ukážou a nic neřeknou.
Mramor hraje chlad. Vím přesně, jak by se změnilo teplo prstů, kdyby—kdyby. Nepřiblížím se. Jde mi o povel bez doteku; o disciplínu, která dává smysl i ve chvíli, kdy je sál jen kulisa a my obě víme, že se nic nestane, a přesto všechno proběhne. Zaznamenám zvuk—ne zipu, ale podpatku o kámen: tiché „ťuk“, které si žádá klid. Přidám poslední vnitřní pokyn: „Zastav! Počkej, až hudba venku dohraje frázi. Pak se teprve nadechni.“
Uposlechne—ne mě, ale pravidla prostoru, kterému jsme právě společně napsaly návod k použití. Zavře kabelku; cvaknutí je přísně neutrální, a přesto mi potvrzuje, že viděla. Uhladí lem u začátku rozparku v pase, nic nezmění, nic nezapne. A já s tou přesností souzním: nehrajme si na skrývanou—jen volíme tempo.
Když odchází, projde kolem tak blízko, že se ani jedna nemusíme rozhodovat, kam dát ruce.
Až teď vidím, že rozparek nezačal v pase, ale zip ho uzavřel do přijatelného rozsahu.
