Článek
Hedvábný obal se mi rozjede mezi prsty, jemný, neskromný. Pod ním zlatá krabička: malá, těžší, než vypadá. Zatají se mi dech. Vypadá to honosně. Něco takového se sem vůbec nehodí, a přesto tu je – na mém stole.
Karta je ručně psaná na ručním papíře. Písmo uhlazené, ženské, jako když se někdo dívá dlouho a píše až potom. „Určitě víte, jak se to používá. Než odejdete ze šatny, tak…“ Neříká to přímo. A já to slyším přesto. Přesně ten druh nepřímého, který mě zaskočí víc než výkřik.
„Kdo ví, co to sem poslalo za úchyla,“ řeknu polohlasem, abych se slyšela rozumně. Jenže rozum mi slehne, když zvednu víčko. Hladké vajíčko, matně zlaté, s jedinou nenápadnou diodou. Zapnuté. V šatně to cvakne v topení. Položím krabičku, odložím kostým a zrcadlo vrátí moji tvář bez hrdinky. Vyměním punčochy, obléknu malé černé, spustím zip. Když sahám po kabelce, prsty se mi vrátí ke krabičce samy.
„Inu dobrá,“ řeknu nahlas, jako bych tím vykopla dveře. Na toaletě je prázdno; voda v nádržce šumí, z dlaždiček jde chlad. Vajíčko je teplé do dlaně, hladké jako vydechnuté tajemství. Zhluboka se nadechnu a vložím ho tam, kam mám. Pomalu, s prstem na podbřišku, abych cítila, kde se usadí. Tělo si ho přečte a přijme; zavřu oči, čekám. Nic. Jen moje vlastní krev a dech. Umyji si ruce, upravím neposedné vlasy. „Tak nic,“ špitnu sama sobě do zrcadla, jako bych snad něco čekala. Vrátím se do chodby.
Kolegové mě semelou do smíchu, parfémů a potlesku, který zbyl v kapsách. Foyerem sklouzneme do klubu, do našeho rezervovaného boxu v zadním rohu. Sklenky cinkají, bublinky tančí u okrajů, světla jsou měkká, aby se daly říkat věci, které na světle tvrdnou. Sedím bokem, kolena k sobě, kabelka vedle mě jako nevinný polštář. Mluvím. Směji se. A zapomenu.
Když si vzpomenu, je to proto, že se to stane. Jako když někdo zlehka položí strunu přes moji pánev a letmo na ni brnkne. Tónek sotva slyšitelný, spíš k nevidění. Neustojí mi hlas.
„V pohodě?“ ptá se Simona.
„Polkla jsem bublinu,“ odpovím a napiji se vína s obavou. Vajíčko zase mlčí. Jenže mozek, který si oddechne, je blázen. Druhý dotek není letmý.
Je to přidržené, zdvořilé a rozhodné. Jako ruka, která ví, že má čas. Svaly uvnitř mě přikývnou a posunou dech o patro výš. Sedím vzpřímeněji, stehno se přitiskne ke stehnu a já si uvědomím, že jsem přesně mezi přáním a prosbou. Usměji se na vtip, který jsem neslyšela. Na jazyku měď, v kosti žár.
„Ty nějak záříš,“ říká Petr, napůl žertem, napůl upřímně.
Zářím, protože uvnitř mě někdo přidá. Ne prudce, spíš po křivce. Krátké, rychlé úhozy střídá zastavení těsně před hranou. Ruce složím do klína a sevřu ubrousek; musím mít co držet, když se mám tvářit, že nic nedržím. Oči mi utíkají po sále a chytají se světel, která vrhají paprsky do polotmy. V tom světle vidím bubliny ze sklenek—a ty jsou mi najednou směšně doslovné.
Číšník přinese dezert. Všichni zvednou oči ke karamelové krustě a nabídce lžiček, ideální maska. V ten okamžik mě ovladač, kdekoli je, vezme pevněji. Dlouhá vlna, plynulá, nedovolí mi nadechnout se naplno, jen krátce a vysoko. Kolena mi cuknou, boty lehce škrtnou o parkety. Uvnitř mě se rozvazuje stuha. Cítím, jak se pod kůží vzdme další vlna, jak se z břicha zvedá něco, co překryje hudbu i smích. Zastaví se to—jen proto, aby si to napřáhlo na poslední nádech.
Finále je tiché a úplné. Ne výkřik, ale rozechvělé „ano“, které se rozlije nízko a zvedá se vzhůru v několika jasných vlnách. Oči mi zvlhnou světlem, prsty v ubrousku sevřou, povolí, znovu sevřou. Prsa se mi zvednou těsněji k šatům, hrdlo polkne na prázdno. Stále sedím. Stále mluvím—nebo spíš kývu a usmívám se, jako bych rozuměla.
Simona se přikloní: „Jsi bledá.“
„Jenom hladová,“ šeptnu, a ten hlad je přesný.
Pak nic. Nebo ne nic—dozvuk. Vajíčko ztichne, tělo si do bubnuje svůj rytmus do konců prstů. Cukr na crème brûlée praskne, až se všichni uchechtneme, a já mám chuť se smát dvakrát: protože zní přesně jako moje krusta před chvílí. Koutkem oka zahlédnu u protější stěny ženu v tmavém saku. Vlas za ucho. Sklenka v prstech. Dívá se jinam. Aspoň to tak vypadá. Když se naše pohledy potkají, ani nemrkne. Jen levou rukou ťukne nehtem do nohy sklenky a bublinka vyběhne ke světlu.
Moje tělo si to zapamatuje. A já si to zakážu. A přesto si to pamatuji každou vteřinu, co sedíme, jíme a probíráme recenze. Když vstanu s kabelkou do chodby, je mi lehko i těžko. Na toaletě odemknu a opřu se zády o chladnou zeď.
Vytáhnu vajíčko opatrně; je teplé jako tajemství, které má zůstat přes noc mezi stehnem a stenem. Opláchnu, osuším, vrátím do hedvábí, přiklopím víčko. Vrátím ho ženě v tmavém saku.
Zastavím se u zrcadla. Vidím se bledší, než si myslím, s jiskrou, kterou nemívám po premiéře – takovou, co nepatří nikomu a všem, kteří se umí dívat. Usměji se sama na sebe, trochu provinile, víc pyšně.
Vrátím se. Žena v černém saku není… i náš box je v tu chvíli tichý. Zůstala jenom Simona. Simona a její tajemný úsměv, který neznám. Nabídne mi rámě.
