Článek
Svíčku drží mezi prsty jako pero. Když jí plamen jemně olízne nehet, usměje se: „Jsi připravená?“ Přikývnu. Pravda je, že připravená jsem už od dveří.
Učím se ji číst. Dnes nemluví moc: slova si nechává na chvíle, kdy je třeba přerušit tichem tekoucí proud mezi námi. Dlaní naznačí, abych jí podala závoj. Hedvábí sklouzne po mé ruce a vůně, kterou jsem do něj ráno vplétala, se pozvedne k jejímu zápěstí. Kývne, jako by přijímala dar i slib. „Pravidla platí,“ připomene tiše a nakloní mi bradu. „Řekni je.“
„Prosím a čekám. Neberu si, co mi nepatří. Když řekneš dost, zůstanu v klidu.“ V žaludku se mi rozlije nervózní teplo a vím, že si ho všimla: prstem mi přejede po krční jamce a plamínek se nadechne.
„Dobrá,“ řekne. „Zkouška je prostá. Naučíš se poslouchat ještě dřív, než cokoliv řeknu.“
Posadí se rovně, záda má jako notovou osnovu a já se mezi její kolena vejdu bez dechu. Kosticový korzet jí drží trup jako katedrální oblouk; každý steh je pravidlo, každá šněrovačka paměť. Přidržím závoj a cíp jí nechám spadnout přes koleno. Zvedne svíčku výš; žhavý vosk se zatetelí, vyhne se okraji a kápne na můj prst.
Pálí to, ale jinak než bolestí — spíš jako první verš, který je třeba si zapamatovat. Polknu a nepohnu se. „Dobře,“ řekne s úsměvem, který se dá vnímat i zavřenýma očima.
Bublinky ve sklenici na stole praskají tak tiše, že je skoro neslyším. Mávnutím mě k ní přivolá, abych si lokla; perlení rozbije sliny na jazyku a já pochopím, proč vždycky říká, že žízeň a touha se nemají míchat bez rozmyslu. Vracím se na kolena.
„Počkej,“ šeptne. Slovo se rozezní v kostech, zastaví mi ruce v půli gesta a já zůstanu s prsty od hedvábí a vosku, přikovaná jejím klidem.
Čekání je součást zkoušky. Čas se vlévá do pokoje jako teplá voda; paprsky putují po zdi a zastaví se na našem dechu. Mám chuť se dotknout jejího stehna, jen hřbetem ruky, ale neudělám to. Cítím, jak ve mně roste trpělivost, nejdřív jako tenký vlas, pak jako provaz, který se dá držet. Konečně svíčku odloží na okraj stolku. Plamen se ve skle odráží jako malé slunce, které teprve zkouší vycházet.
„Teď,“ řekne, a ten souhlas je otevření dveří bez kliky.
Vedu prsty po lemu jejího korzetu a cítím, jak pod kůží tepe krev. Můj dotek je opatrný, spíš čte, než píše. Učím se mapu — je jiná každou noc. Skládám si v hlavě příběh: tady se nadechne rychleji, tady se usměje do uzavřených víček, tady se jí stáhne hrdlo a vydechne jediné slovo, které zní jako moje jméno, i když ho nevysloví. Dovolí mi rozvázat první uzel šněrování. „Jeden uzel za jednu odpověď,“ rozhodne. „Otázky kladu já.“
„Proč ses vrátila?“ ptá se, a přitom se ani nepohne.
„Protože jen tady se dokážu uklidnit.“ Uzlík povolí.
„Čeho se bojíš?“ Laskavost v jejím tónu je nejpevnější pouto.
„Že jednou nezvedneš svíčku.“ Další uzel se rozplétá a hedvábí mi šustí o zápěstí.
„A co žádáš?“ Nadechne se, jako by si odpověď chtěla zapamatovat za mě.
„Abys mi věřila.“ Třetí uzel. Dýchej. Plamen na stolku se nakloní a vrhne přes její klíční kost malý červený srpek.
Sáhne po závoji a přehodí mi ho přes ramena, jako by mě pasovala. Vnímám jeho chlad, který ve mně posbírá roztřesené nitky. „Věřím,“ řekne. „A ty?“
„Já tobě.“ Můj hlas je hlubší, než čekám. Uvnitř zahučí ticho, hutné a sladké. Uvolním poslední uzlík a nechám šněrování otevřít o jeden dech. Není to víc potřeba; rozumí mi. Přitáhne si mě k sobě tak, že cítím její tep mezi vlastními kostmi. Zvedne svíčku a plamen mi přiblíží ke rtům. „Dech,“ pobídne mě.
Vydechnu. Plamen se krátce roztančí a přilne ke knotu. Znovu: pomaleji, opatrněji, jako bych hladila světlo. Plamen splaskne do kužele a někde uvnitř mě zapadne ozubené kolečko, o kterém jsem netušila, že existuje. Položí svíčku, prsty vjedou pod závoj a najdou kůži na šíji. „Takhle,“ zašeptá. „Tak se přenáší oheň.“
K pokoji se připlazí venkovní hluk — vzdálená tramvaj, kroky v chodbě — ale oba zvuky se rozbijí o naši přítomnost. Vím, že zkouška nekončí jedním „teď“, ale celou sérií nepatrných „ještě“ a „stačí“. Vedu dlaň po jejím boku a zastavím ji tam, kde se křivka láme do pánve. Vyčkám, dokud neuvidím v koutku jejích úst ten malý úsměv, který je pro mě stvrzením. Teprve potom se pohnu dál.
„Řekni mi, co vidíš,“ požádá mě.
„Světlo na kolenou,“ odpovím bez přemýšlení. „A tebe, jak ho držíš, jako bys mě držela za srdce.“
Nakloní se, čelo opře o moje. „Pak jsi zkoušku splnila.“ Svíčka konečně zhasne — ne výdechem, ale prsty, které ji přinutí. V místnosti zůstane moje poslušnost; bublinka v číši dohraje poslední tón. Položí mi dlaně na zátylek a přitáhne mě. Polibek není odměna; je to pečeť.
Vím, že až půjdu domů, budu si v kapse hřát malý kousek ztvrdlého vosku. Bude mi připomínat, že plamen nepatří svíčce, ale oddanosti, která se ho naučila nést. A že jsem její žačka i milenka — dnes i příště, kdykoliv znovu pozvedne světlo.
