Článek
V kapli hoří svíce před ikonou a vosk stojí v tenkých sloupcích. Čtu si modlitbu bez hlasu; slova sklouzávají po jazyku jako korálky, ale mysl dělí čas na kroky stráží dole. Klečím na lavici, plášť mám rozepnutý. Chlad si sedá mezi lopatky.
Dveře zaskřípnou tak lehce, že by to kámen spolkl, kdybych to nečekala. Moje nejbližší se skloní v předsíni, jak velí zvyk, a vzápětí tě cítím za sebou. Vůně kouře a bylin – přesně vím co si dělala. Nepromluvíš. Jen rozprostřeš pléd — měkký, těžký, čistý.
Položíš mi ho přes ramena. A já… Zastavím tvoji ruku. Ne hrubě. Palcem sevřu zápěstí v jamce kosti, přesně, abych ti řekla: jsi dost blízko. „Szívem,“ vydechnu k hraně ticha. Slyším, jak se ti zkrátí dech.
Nestoupnu si. Nechám tě kleknout vedle sebe, abychom měly ramena ve stejné výši. Moje pravá ruka drží růženec, levá tebe. Zůstaň. Před námi ikona, okolo závěsy, za námi noc.
Začnu modlitbu tiše, aby se slova nezvedla výš než ke svíci.
„Volék sirolm-tudotlon.
Sirolmol sepedëk,
búol oszuk, epedëk.“
Hlásky padají do dlaně, korálky růžence se hýbou o zrnko. Napodobíš můj dech, šepot se přizpůsobí rytmu, a když se blížím ke konci, cítím, jak mi tiskneš prsty — ne prosba, přítomnost.
Na čele cítím chlad z kamene, ale mezi námi teplo drží. Při „buábelől kinyúchchad“ pustím tvoje zápěstí a jen zlehka přiložím dlaň na tvoji šíji, abys držela hlavu vzhůru. Díváš se před sebe; ikona se ti odráží v očích jako tenké zlato. „Amen,“ dořekneme najednou.
Zůstaneme klečet. Kaple dýchá tiše, knot sem tam zapraská a naše dechy se srovnají, až je z nich jeden rytmus. Nepospíchám. Položím ti ruku zpět na šíji, druhou překryji tvoje prsty na svém koleni — jen váha, žádný tah. Spustím lem pléda, níž po tvých zádech, aby zahřál lopatky; palcem ti na kůži projedu krátkou čáru od vlasů k sponě. Napětí, které si donesla z chodeb, se v tom dotyku ztiší.
Nechám růženec sklouznout o jedno zrno a nic víc nepřidám. Tohle je naše vzácná chvíle: být vedle sebe a nestrachovat se. Přiložím tvoji dlaň k svému krku, ať cítíš tep; druhou rukou tě obejmu v pase, přes pléd, přesně tam, kde držíš rovnováhu. Zůstáváme tak, bez pohybu.
Nakloním se k tvojí tváři. Jeden krátký dotek pod uchem, který klid kaple neruší, jen ho prohloubí. Vosk ani nemrkne. Pléd uhladím na ramenou a srovnám stuhu na šatu, aby nepokoušela oči. Z kousku hedvábí uvážu tenký proužek na své zápěstí, skrytý v rukávu — pro později, ne pro oltář.
Ještě chvilku posloucháme, jak se z dálky vrací kroky v chodbách. Potom zvednu hlavu k ikoně a udělám kříž. „Za něj,“ řeknu tiše. „A za nás dvě.“ Ticho kývne.
Povstanu a tebe nechám u sebe.
Závěs kaple se zavře za našimi zády. Chodba je krátká a teplá; v mé ložnici hoří pár polen; závěsy u stěn drží ticho na místě. Otevřu truhlu, jen tolik, aby dřevo vydechlo vůni vosku a sušených bylin. Přitáhnu tě blíž — ne slovem, dlaní na tvém lokti — a postavím tě k nohám lůžka, kde kožešiny čekají, až do nich klesne noc.
„Pomoz mi,“ řeknu prostě.
Zastavíš se u mého ramene a rozepneš sponu pláště. Kov cinkne jemně o prkno. Plášť sklouzne a tvé prsty na mých klíčních kostech se podle domluvy zapomenou. Mohly by tam zůstat celý večer, nebýt okolního chladu.
Rozvazuješ první stuhu na boku. Čekám, až nastane to správné místo ticha, a teprve potom nechám látku povolit. Druhou stuhu roztočíš o šířku nehtu, třetí pomaleji; každé uvolnění je nádech, každé uhlazení výdech. Díváš se na mne, ne na své ruce. Takhle má vypadat péče: oči přítomné, prsty přesné.
Přehodím si přes předloktí jemný pruh lnu, abys měla na co položit ruku, a vezmu tě bokem do světla mihotavé svíce. „Tady,“ naznačím ti drobným pootočením pánve, a tvé prsty najdou šev, který znám lépe než všechny cesty po hradě. Zastavíš se tam, kde se tělo rozhoduje, a jen držíš; váha, dlaně, klid, ne spěch.
Svlékáš mě z vrchní vrstvy plátna; látka šeptá a já ji nechám, aby si našla místo u mých nohou. Pod prsty mi srovnáš ramena, stáhneš pelest lůžka o dlaně blíž, aby ses o ni mohla opřít, kdybys chtěla. Vím, co děláš. Dáváš si pod sebe bezpečí, abys mohla být něžná.
Kůží mi přejede chlad z tvých prstů — a hned po něm teplo z tvého dechu. Počítáš si své kroky beze slov: přisunout, podržet, uhladit. Zakázaná místa tady znamenají jen to, co nesmí vědět cizí oči: kousek pod klíční kostí, kde kůže nikdy neví, jestli chce ustoupit nebo se přitisknout; tenká jamka pod žebry; místo na boku, kde se smích a slast berou za prsty. Všude jdeš pomalu, mazlivě, jako bys skládala šat z vody a nechtěla rozlít ani kapku.
Zastavíš se u mého krku. Nechám ti jej, nebráním. Krátký dotek rtů a nic víc. Když bys mohla přidat, nezvýšíš. Naučila ses ode mě: v téhle zemi vítězí výdrž. Položím ti ruku na zápěstí a stáhnu ji níž, přesně tam, kde tě chci mít. Pomalé kroužení, co nevyžaduje hned, jen dovoluje.
Sednu na okraj lůžka a vezmu tě s sebou. Moje kolena se otevírají jen tolik, abys mezi ně vkročila jedním plynulým pohybem. Kožešina pod námi drží teplo, svíce kreslí zlaté okraje na tvé tváři. Přitisknu ti čelo ke svému. Dýcháme jako v kapli, jen o odstín níž.
„Ještě,“ řeknu ti, ale není to rozkaz, spíš slib, že čas je náš. Tvůj palec si pamatuje mapu mého těla; vrací se ke znamínku na boku, které si v zimě přejmenovala na hvězdu. Hladíš mne přesně kolem něj, nikdy ne na něj, dokud nenakloním hlavu a nepodám ti krk jako mísu. Teprve pak přes hranu, pomalu, s mírným tlakem, který se dá číst i z dálky.
Vezmu ti ruku a položíme ji spolu na místo, o němž se mluví jen v šepotu. Nespěcháš. Ani já ne. Mezi každými dvěma pohyby je mezera, kam může vejít myšlenka, fantazie i povzdech. Když se mi zachvěje stehno, přitiskneš mě u boků, abych se opřela do tebe, a ne do pološera. Políbím tě pod uchem, jednou, něžně, jako pečeť.
Až mi z těla odteče napětí a na kůži zůstane teplý klid, nepustím tě hned. Otočím tě, ať se opřeš o mě; přečísnu ti vlasy a srovnám stuhu, kterou jsi mi předtím uvolnila. Vracet věcem tvar je moje práce po každé slasti.
