Článek
Třída tleskala, rodiče cvakali telefony a kapela sehrála vítězný fanfár, který zněl spíš jako školní zvonek po poslední hodině. Měla jsem se podle protokolu uklonit, přebrat květinu, usmát se do objektivu a čekat na „krále“. Jenže žádný nepřicházel. Před pódiem se zavlnilo moře tmavých obleků a růžových šatů, ale kroky, které jsem čekala, nikde.
Pak se davem rozestoupila ona.
V černém saku, bez šerp a bez snahy splynout. Neklopýtala; šla napřímo, jako by měl parket vyznačený jízdní pruh. U pódia se nezastavila, jen natáhla ruku dlaní vzhůru – prosté gesto, jako když se v labyrintu ukáže šipka „tudy“. Pohltila zvuk místnosti, a i když kapela ještě nedohrála, měla jsem pocit, že jediný rytmus, který zůstal, udává ona.
„Sestoupíš?“ řekla tiše. Nebyla to otázka ze zdvořilosti. Spíš nabídka dveří.
Sešla jsem z prvního schůdku a položila jí dlaň do dlaně. Byla klidná, suchá, jistá. Sál napnutě zadržel dech, ale ona se jen otočila k orchestru a lehce kývla. Houslistka pochopila a přešla do pomalejší melodie, jako by to bylo součástí programu.
„Královna přece nemusí čekat na krále,“ pronesla tak, abych to slyšela jen já – a přesto se mi zdálo, že to vědí všichni. Vzala si mou druhou ruku, srovnala mě k sobě a vedla.
První kruh byl opatrný. Ne kvůli krokům – ty jsme přece cvičily celé podzimní taneční – ale kvůli zvyku, že mám být vedená někým, kdo se nevejde do kolonky programového sešitu. Ona si kolonky nepůjčovala.
Když jsem se na vteřinu ohlédla, zachytila jsem pohled třídní: nejdřív překvapení, pak nečekané pousmání. V tom úsměvu bylo svolení, které jsem od nikoho neprosila, a přesto mě uklidnilo.
„Podívej se na mě,“ připomněla mi. „Ne na lidi.“
Poslechla jsem. Krokovala mě s přesností někoho, kdo ví, kde je střed kruhu, i když o něj právě všichni zakopávají. Položila mi prsty na lopatku – lehce, aby mě nepřemluvila silou, ale nepustila. Udávala směr tak jemně, že ho šlo cítit dřív, než se ho stačilo bát.
„Teď malý most,“ zašeptala, a než jsem stačila přemýšlet, co tím myslí, převedla mě přes neviditelnou hranu tak hladce, jako když se přehoupne stránka v sešitě. Lidé u okrajů se začali pohupovat do taktu. Někdo písknul, pár děvčat u foto koutku se po sobě podívalo a pak vytáhlo telefony. Nebylo to protivné; spíš jako když se sál dohodne, že bude svědkem něčeho, co stojí za to zachovat.
„Chci, aby sis tenhle večer pamatovala podle toho, jak chceš ty,“ řekla, když mě otočila. „Ne podle nich.“
„Oni by řekli, že se mám držet pravidel,“ odpověděla jsem, jenom abych slyšela svůj hlas.
„V tom mém je, že tě provedu.“ Nezastavila se. Větu mi podala mezi kroky, jako když se podává sklenička, aniž by se rozlilo.
V druhém kruhu mě přitáhla blíž. Ne tak, aby to bylo provokativní, ale aby se naše osy srovnaly. A najednou to přestalo být „tančení“ a stalo se to pohybem, který jsme sdílely. Jisté vedení, moje dobrovolné následování. Nebyla v tom výzva, abych se přizpůsobila; spíš možnost opřít se o někoho, kdo ví, co dělá.
Závěs u vchodu se pootevřel a dovnitř nakoukl školník, zjevně zavolaný kvůli světlu. Někde u pódia se pokoušeli vyhlásit tombolu, ale moderátor jim kývl, ať počkají. Na chvíli jsme přepsaly program celého sálu. Ne vyhláškou, ale trajektorií dvou lidí uprostřed.
„A teď—důvěřuj,“ zašeptala. Uvolnila mi levou paži, propletla se za moje rameno a nechala mě udělat tři pomalé kroky vzad, přesně tam, kde jsem byla zvyklá couvnutí „zachraňovat“. Tentokrát nebylo co zachraňovat. Jen jsem se nechala nést směrem, o kterém už rozhodla. Přesně na hranici, kde jsem si ještě stíhala uvědomit, že ji následuji, a už nepotřebovala vědět proč.
Zastavily jsme se u okna. Zvenku padal sníh – ne ten dramatický do pohádky, spíš taková městská záclona. Kapela držela poslední tón. Houslistka se na nás usmála a spustila smyčec jako prapor po závodě.
„Královno,“ sklonila se ke mně, ale ne k polibku. Jen mi srovnala šerpu, která mi sklouzla přes rameno. „Bez krále se korunuje líp, než se zdá.“
„A kdo je tady potom král?“ dolehlo ke mně z davu z legrace.
„Nikdo,“ odpověděla ona – a tím ho zazdila.
Vzala mě za ruku a vedla zpět doprostřed. Nechala mě uklonit se třídě, rodičům, orchestru. Bylo to skoro formální, a přesto úplně jiné.
„Půjdeš se mnou?“ zeptala se pak, když se sál znovu nadechl do běžného ruchu. Nepřikazovala, ale ta otázka měla tvar dveří jako poprvé.
„Kam?“ vyklouzlo ze mě.
„Na chvíli ven.“
Vyvedla mě bočním vchodem. V šatně mi podala kabát, počkala, až si zapnu knoflíky, a přitom mi zastrčila pramen vlasů za ucho s lehkou nervozitou, jako by si rovnala vlastní před poslední zkouškou. Na dvorku voněl chlad a mokrý beton. Sníh nám padal na ramena a mizel, jako by se bál zůstat.
Pohladí mi okraj šerpy, palec se jí na vteřinu zastaví. Cítím její nervozitu. Je vidět, že chce něco říct, ale bojí se, že řeknu ne.
„Ať je to cokoliv,“ pozvednu ji bradu, „odpověď je ano!“
Jenom ona. A moje rozhodnutí jít s ní.
