Článek
Sníh padal poctivě, jako by se rozhodl přepsat všechny stopy. Čekárna za mnou dýchala teplem, ale peron si držel mráz a vůni železa. Výpravčí měl dávno po službě; zbyla jen lampa, která si nepamatuje přítomnost.
Na ruce jsem měla krajku z půjčovny. Z focení, které skončilo dřív, než se rozsvítily výlohy. Vizážistka by se mi vysmála: „V tomhle na vlak? To kolečka ráda nebudou.“ Kolečka byla jediná věc, která působila jistě – plast, co se nezalekne ledu. Zbytek patřil jinam. Ten dojem mě bavil, dokud neblikla lampa a já neuslyšela krátké a dlouhé ticho.
Nejdřív jsem tomu říkala porucha. Teprve potom jsem si uvědomila, že to není porucha, ale slovo. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké. SOS. A pak další vzor, krátká, dlouhá, krátká… Můj mozek si po letech kancelářštiny vzpomněl na kroužek z dětství: Morseovka, kterou jsem kdysi uměla jako tajný jazyk.
N-A-S-T-U-P-O-V-A-T.
„To je pro mě?“ řekla jsem nahlas a připadala si hloupě. Nikdo neodpověděl; odpověděl svět. Ledová tříšť na střeše se zachvěla a peron, ještě před chvílí přilepený k zimnímu dnešku, se zanořil do ticha, které nepatřilo našemu století. Otočila jsem se k čekárně – místo reflexních cedulí a automatu na kávu tam byly dřevěné dveře se sklem, na němž se mísil chlad a čas.
Vlak nezvonil melodií elektrického úprku. Párkrát zachrchlal, zahalekal a převalil k staničnímu sloupku oblaka páry – temná, těžká, živá. Nevěděla jsem, co udělám, ale věděla jsem, že se musím rozhodnout, než padne další vločka. Ten pocit je jako výhybka: když se nepohneš, přehodí se sama a veze tě po cizí koleji.
„Promiňte,“ ozval se za mnou hlas. Měl barvu černého čaje s medem a trpělivost někoho, kdo v životě čekal víc než já. Otočila jsem se a poprvé ji uviděla. Nebyla to náhoda, ale setkání připravené světem s drobnou zlomyslností.
Měla klobouk se síťkou a dlouhý kabát, který by se dal nosit i dnes, kdyby někdo měl odvahu. Rukavice měla z mušelínové látky, co si pamatuje dotek. A v očích měla světlo, které se nezalekne ničeho, co je jiné. „Nechcete si stoupnout blíž k lampě?“ navrhla, a nebylo to nabídnutí. Spíš jemné vedení. „Tady tolik neklouže.“
Poslechla jsem. Ne proto, že by mě nutila. Proto, že to udělala jednodušeji než moje pochybnosti.
„Vaše zavazadlo,“ podívala se k mému kufru, „má zvláštní kola.“
„Dovolí mi utíkat rychleji, než stihnu litovat,“ pokusila jsem se o vtip.
Usmála se, jak se usmívají lidé, kteří toho slyšeli hodně, a přesto je pořád zajímá, co řeknete právě vy. „Tady se neutíká,“ řekla tiše. „Tady se nastupuje, nebo zůstává.“
Vlak otevřel dveře, těžké a hlasité, jako by rozřízl zimu napůl. Lampa znovu zablikala: N-A-S… A ona natáhla ruku. Ne na pozdrav. Na nabídku. Kdo někdy stál na hraně, ten ví, co dělá dotek, který nepřemlouvá.
„Jsem Klára,“ řekla. „Slyšela jsem vás mluvit s lampou.“
„Lampy mě chápou,“ odpověděla jsem, a teprve pak jsem dodala: „Anežka.“
Vzala mě za loket, jako by znala každý můj pohyb dřív než já. „Anežko, jestli nastoupíte, bude to na chvíli jiný svět. Jenže jiný neznamená cizí.“ Vzduch mezi námi byl vlažný, vlak teplý, sníh dál padal, ale potichu – zvuky, které křičí tady, tam uvnitř měkly.
Nastoupila jsem. Ne proto, že bych plánovala dobrodružství. Nastoupila jsem, protože Klářina dlaň řekla „pojď“ místo mých slov „počkej“. Dveře se zavřely a kufr jsem vtáhla za sebou. Nezapadal sem. V tom byl všechen jeho smysl.
Uvnitř to vonělo uhlím a peřím. Lidé mluvili tišeji, slova vážila víc. Jeden pán odložil noviny s reklamou na sirup proti kašli, která vypadala spíš jako milostný dopis. Klára mi našla místo u okna; seděla naproti tak, abych ji viděla, kdykoliv zvednu oči.
„Není vám zima?“ zeptala se.
„Oblečení mám z půjčovny, ale mráz vlastní,“ řekla jsem.
Sundala si jednu rukavici a položila ji na moje kolena. „Půjčuji teplo. Vracet se může později.“
Rozjel se rytmus kol, starý jako spánek. Připomínal tlukot tam, kde končila realita a začínaly sny – moje sny, co se neměly nikdy splnit. A pak přišla první ze dvou zkoušek, které si na mě minulost připravila.
„Kde jste se naučila mluvit s lampami?“ zeptala se.
„V době, kdy se s lidmi dalo mluvit jen přes obrazovku,“ odpověděla jsem. „Tam se člověk naučí poslouchat to, co bliká.“
Klára se naklonila blíž. „U nás bliká všechno, co se stydí říct nahlas. My tomu říkáme slušnost. Já tomu říkám strach.“ Neřekla to jako výčitku. Řekla to, aby mi ulevila.
Potom mi vyprávěla o svém telegrafu. O signálech, které běží krajinou rychleji než šepot. O tom, že některé zprávy je lepší nést osobně. A z kapsy vytáhla kovový přívěsek – drobný klíček se znakem stanice. Pohrála si s ním mezi prsty tak jistě, že jsem věděla, že jestli mi někdy zavře dveře, bude to jen proto, abych uvnitř byla v bezpečí.
Druhá zkouška přijela na další stanici. Vystoupili jsme – ne proto, že bych chtěla. Vystoupili jsme, protože Klára řekla: „Chci vám něco ukázat, než se rozhodnete.“
Na náměstí stála pošta s hodinami, které se nehnuly. Uvnitř to páchlo papírem, dobrou vyřčenou větou. Klára mě posadila ke stolu a přisunula ke mně list papíru. „Napište někomu z vašeho světa. Tohle se umí dostat přes hranice.“
„Není to nebezpečné?“
„Nebezpečné je nechat si to v sobě,“ řekla a podala mi pero. „Já tu budu.“
Psát dopis do přítomnosti je těžší, než jsem čekala. Nevěděla jsem komu – sobě? Někomu, kdo mě kdysi držel, ale pustil? Nakonec jsem napsala jediné jméno, které se nebálo být na začátku: moje vlastní. Popsala jsem pár řádků, které jsem si vždycky nechávala na jindy. Ne, že bych bála. Spíš jsem neměla odvahu.
Když jsem dopis zapečetila, Klára lehce ťukla do mého kufru. „V tomhle je vaše kotva, že?“
„Asi ano. Mohla bych díky němu zpátky,“ doufala jsem.
„Tak si ho hlídejte,“ pokývala hlavou.
Nelámala mě. Jenom vytvářela prostor, ve kterém mé rozhodnutí nepůsobilo jako útěk. Měla jsem pocit, že čas je teď pružný jako stuha, kterou nosila kolem pasu. Stačilo za ni jemně zatáhnout a svět se posunul o pár desítek let.
Vrátily jsme se na peron. Byla jiná minuta, ale stejný sníh. Lampa se nadechovala, jako by zkoušela další slovo. Vlak přijel přesně, i když tady „přesně“ znamenalo jen to, že se to stalo, když se to mělo stát.
„Teď to bude rozhodnutí,“ řekla Klára. Nestála přede mnou; stála vedle, aby viděla, kam se podívám. „Nejde o svět. Jde o to, co v něm budete ochotná nechat za sebou.“
Otevřela dveře. Neřekla „pojďme“, neřekla „zůstaň“. Předala mi rám dveří, abych si jím prošla sama. V tom byla její síla. Nemusela říkat – vedla tím, že nebránila.
Podívala jsem se do okna a místo odrazu uviděla svůj mobil, jak vibruje kdesi v kabátu půjčené róby. Zprávy, které přicházejí, i když je nechcete. Pozvánky, kde přislíbíš účast a pak tam stojíš a říkáš slušná slova, která nic neznamenají. Svět, v němž jsem měla všechno „v pořádku“ a nic na místě.
„Kdybych zůstala,“ zeptala jsem se, „co bych tu dělala?“
Klára se na mě podívala tak, jako se dívá lékař, než natáhne ruku. „Dělala byste to, co jste dneska poprvé udělala u lampy. Poslouchala byste. A občas promluvila za ty, kteří to neumí. Můžu vás to učit. A mezi tím…“ na vteřinu se zarazila, jako by počítala, kolik si smí dovolit říct, „…můžu být po vašem boku.“
Ta věta nestála na slibech. Stála na nabídce, kterou mi nikdo dlouho nedal: být vedle, ne přede mnou ani za mnou. Víte, jak se v takové chvíli dýchá? Jako by pára z lokomotivy nebyla kouř, ale teplo, které vás podepře.
„A kdybych se vrátila?“
„Vezmete si odtud to, co vám patří,“ řekla, a podala mi obálku s mým jménem. „Ne všechno v tomto století je pro všechny. Ale tohle—“ poklepala na obálku, „—je vaše i tam.“
Někde v dálce zahoukala jiná souprava, ta naše odpověděla. Lampa se nadechla, a tentokrát už nepsala slova. Jenom dlouze svítila. Jako zelená na přechodu, když se rozhodnete, že přejdete.
Zvedla jsem kufr. Těžkl. Ne kolečky, ale obsahem. Věcmi, které jsem mohla mít. Stála jsem tam s otevřenými dveřmi a srdcem, které se přestalo omlouvat, že bije hlasitě. Klára udělala půl krok blíž. Netlačila. Nabídla rám, ne nátlak. Někdo tomu říká starosvětská galantnost. Já tomu ve chvíli mezi dvěma dechy říkala odvaha, která se mě dotkla jako první.
A pak… pohnul se čas.
Řekla bych vám, co jsem zvolila, ale není to podstatné. Podstatné je, že možnost volby nebyla trestem. Byla darem. Že jsem poprvé nečekala, až mě něco srazí do jiné koleje. A že ať už jsem nastoupila, nebo zůstala – v obou světech jsem si odnesla někoho, kdo umí vést bez toho, aby bral. Kdysi se tomu říkalo rytířství. Já tomu v tom sněhu a páře říkám něha.
Ještě dnes, když kolem nádraží sfoukne vítr ledový prach a lampy zasyčí, mám chuť poslouchat. Krátké, dlouhé, krátké. Možná to není Morseovka, možná je to jenom ozvěna mých vlastních myšlenek. Ale ať už jsem v roce 1895, nebo o sto dvacet let později, vím, co znamená to světlo: N-A-S-T-U-P-O-V-A-T. Ne k vlaku. K sobě.
Obálku nosím v kapse kabátu, co není můj, a přesto mi padne. Když se mi ruka zatoulá do podšívky, nahmatám hranu papíru a ucítím teplo cizí rukavice. Tehdy si připomenu, že některé jízdenky nejsou jednosměrné a neplatí na všechny spoje.
A kufr? Vypadá pořád stejně. Kola drnčí po chodníku a kolejnice se na mě smějí. Ale kdykoliv do něj položím obyčejnou věc – knihu, šátek, nedopsaný sešit – mám pocit, že uvnitř ztěžkne. Jako by se v něm na okamžik rozžehla pára a někdo na druhé straně peronu tiše řekl: „Jsem tady.“
Možná jsem ten večer opravdu nastoupila. Možná jsem zůstala. Ale určitě jsem dorazila. A zima už od té doby nekouše. Jenom připomíná, že na některých nástupištích svět dýchá jinak – a když se nadechnete s ním, najde si vás i lampa, i pára, i někdo, kdo se nebojí být první.
