Článek
Nikdy jsem ve vztahu k naší republice netrpěl žádným přehnaným resentimentem. Možná i proto, že v dobách, kdy jsem si začal uvědomovat, že žijeme v nějakém státě, vládla normalizace a já jsem ve vztahu ke své zemi pojal přesně jeden záměr. Zmizet z ní, hned jak mi bude 18. Začal jsem kvůli tomu studovat školu, která mě nebavila, ale jako na málokteré se daly studovat mimo ruštiny, další dva jazyky. Náš tehdejší rodinný přítel, který brázdil moře na Československé lodi (ano, Československo mělo námořní flotilu) mi slíbil, že hned po škole mi tam zajistí místo stevarda. No a já si pak v klidu vyberu ten svůj přístav…
Čtyři roky, kdy jsem opravdu trpěl na střední hotelové škole, byly ve finále úplně k ničemu. Z němčiny a francouzštiny si nepamatuji nic a ve čtvrtém ročníku přišla sametová revoluce. Ačkoliv to byl pro mne čas naděje, kterého jsem se účastnil velmi aktivně v roli předsedy stávkového výboru na naší škole, na některé znepokojivé obrázky vzpomínám dodnes. Jezdili jsme tenkrát po republice a besedovali s lidmi, kteří vůbec neměli ponětí, co se v Praze děje. Byla to první studená sprcha, co se mého mínění o mnohých lidech v naší společnosti týče. Nadávky, urážky, strach. Mnohokrát nás lidé na malých městech obcházeli obloukem, křičeli na nás, že jsme děti a že se máme učit, a ne někde demonstrovat, a že o životě nic nevíme.
Pak se stal zázrak. V čele naší země stanul skutečný prezident. Jediná osobnost na tomto postu v celé historii republiky, která mohla být považována za skutečného nástupce jejího zakladatele. Silou své osobnosti dokázal Václav Havel i v obyčejných lidech znovuprobouzet ztracené ideály. A já upadl do konejšivého pocitu, že vlastně všichni jen spali spánkem strachu a že z něj právě byli probuzení.
Ihned po přestřihnutí hraničních drátů jsem začal cestovat. Rakousko, Německo (do té západní části, co se právě otevřela), Itálie, Francie… a prakticky ihned jsem si uvědomil, že se ve všech těchto zemích cítím jako doma. Že sice mám tu naší kotlinu, která právě procitla do jara, rád, ale pocit společenské sounáležitosti jsem paradoxně zažíval jinde. Uvolněnost, péče o společné prostředí (opravené a opečovávané domky, domy, zahrádky, vztah k tomu, co si třeba farmáři v Itálii vypěstovali atd.), tolerance k různým podivínům, umělcům a obecně lidem, kteří zrovna nezapadali, otevřenost (každý se s námi chtěl bavit, stopem se po Evropě dalo cestovat rychleji, než dnes autobusem), množství národností v ulicích evropských metropolí – to vše mě jako mladého člověka velmi zaujalo. Také jsem začal znovu přemýšlet. Jak je možné, že jsme měli nakročeno stejným směrem, a pak jsme si sami, v roce 1948 vybrali cestu na druhou stranu? Uzavřel jsem v sobě toto přemýšlení tím, že jsme museli, že to vše bylo dirigováno z Ruska a domluveno světovými mocnostmi a volby byly zmanipulované. Měli jsme přece všechny ty Horákové, Němcové, Patočky, Havly – oni byli tou skutečnou duší národa, která jen ze strachu spala.
Nebylo tomu tak. Dnes vím, že tady byli vždycky. Před válkou prakticky uštvali Čapka, ve 39. vítali na Václavském náměstí se vztyčenými pravicemi protektorátní vládu, po válce nás s nadšením nasměrovali do rudé zadnice, vraždili, zatýkali a jinak ostrakizovali ty, kteří s tím nesouhlasili, po nocích psali angažované dopisy na podporu vraždy Milady Horákové, aby se po omylu pražského jara mohli nechat radostně normalizovat, točit a sledovat Ženy za pultem a Honzu Zemana, plivat na máničky a na konci roku 89 vysvětlovat studentům, že si neváží výhod socialistické společnosti a že mají držet hubu a učit se.
Pak se zdálo, že na chvilku zmizeli. Možná se styděli. Svět tleskal Havlovi a oslavoval jeho poselství humanistických ideálů. Nebylo to prostě cool.
S nástupem Klause do prezidentského úřadu se pomalu začala atmosféra měnit. Jeho hradní zahraniční politika, která byla v rozporu s tou vládní, začala pomaličku legitimizovat hlasy těch, kteří pár let raději mlčeli. Klaus byl prvním prezidentem, který začal za pomoci svých poradců do světa šířit tzv. alternativní pravdy. A když to nedělal sám, tak nechal jen své nejbližší, aby to dělali za něj, aniž by se snažil, jakkoliv jejich konspirační teorie regulovat. Mnozí to tenkrát neviděli, ale stačí snad říci jedno jediné jméno – Petr Hájek. Ano, bylo to ještě takové, z dnešního pohledu, nesmělé koketování se světem konspirací a lží. Ti, co to viděli, dnes nejsou vůbec překvapeni tím, k jakému názorového spektru se dnes pánové Klaus a Hájek hlásí.
Klaus však ve své narcistní namyšlenosti neposkytoval prostor pro legitimizaci hlasů z tzv. lidu. Byl synonymem elitářského klubu. Otevřít hráze kolektivní frustrace těm, kteří do té doby nadávali na poměry v hospodách čtvrté cenové skupiny, se podařilo až dalšímu prezidentovi. Zeman pronesl buranství, sprostotu, buřty, pivo a nenávist vrátnicí Pražského hradu do jeho sálů, ba dokonce i do Svatovítské katedrály, včetně jejich nejposvátnějších prostor, které ukrývají nejcennější národní poklad. Z veksláků udělal hradní pány a nechal je z nedotknutelných pozic kšeftovat s čím se jím zachtělo. Někteří z nich figurovali na výplatních páskách Rosatomu, a tak není divu, že pečlivě připravované proruské narativy, na kterých se pilně pracovalo v Petrohradě a v Moskvě, začaly skrze tuto skupinu lidí pronikat i do podhradí, do té nejúrodnější půdy, humusu, jako hnojivo pro davy nespokojených, přehlížených a dezorientovaných občanů, kteří se, tu více, tam méně oprávněně, cítili jako oběti her mocných, jako někdo, kdo není vidět a slyšet, jako někdo, komu nikdo nenaslouchá a jako někdo, kdo vůbec nechce a nepotřebuje přemýšlet o složité dynamice světa. Chce vědět, že i za deset let bude moci chodit do práce, a za dalších třicet dostane důchod, který mu bude stačit na to, aby mohl dvakrát do roka na Jadran a měl vždy plnou ledničku.
Hněv těchto lidí se nyní znovu obrací k tzv. elitám. Stejně tak, jako tomu bylo v období končící první republiky a začátku druhé, stejně tak jako tomu bylo v roce 48. Na Slovensku už tyto hlasy dosáhly většiny, u nás k tomu máme nakročeno.
Možná se člověk ptá, kam se poděly ty nadšené miliony lidí z Letné, které před 35 lety radostně mrzly se vztyčenými véčky na přeplněném náměstí a zpívaly společně modlitbu pro Martu, aby hned po té, jako jeden hlas křičely – Havel na hrad!? Odpověď znali už tenkrát všichni ti, co jezdili s letáky a materiály po českých maloměstech a vesnicích a bavili se s naštvanými lidmi, pro které přicházející změny znamenaly jen a jen problémy, ztrátu klidu na práci. Ano, i oni nakonec dorazili na pražská náměstí, cinkali klíči a dojatě zpívali státní hymnu. Nikoliv však kvůli svobodě, demokracii a lidským právům. Ale kvůli vizi, které nakonec uhranula i je. Vizi dovolených u moře, pořádných aut, mikrovlnných trub a větších ledniček.
Ano, věděli jsem to, ale nechtěli to vědět. Všichni jsme nějak doufali, že tento bezejmenný dav, který ve finále vždy hýbe dějinami a v nejhorším právě on jim slouží i se zbraní v ruce, pochopí a dospěje k tomu, že hodnoty jsou tím, co je cenné. Byli jsme naivní, historie neznalí, mladí a chtěli jsme taky žít. Takže jsme stejně jako „oni“, jezdili po světě, doháněli vše, co jsme dříve nemohli, kupovali lepší hifi a lepší auta s pocitem, že základní hodnoty svobodné společnosti se o sebe postarají sami. Nepostaraly. Byly pomalu, avšak systematicky rozkrádány, zpochybňovány a nahrazovány. 35 let po událostech, které znamenaly konec socialistického marasmu, nesvobody, povinných politických školení, ideologické indoktrinace, pochodů s igelitovými pytlíky na rukách, konec povinných prvomájových pochodů, politických doporučení nutných k nástupu na vysokou školu, zakázaných knih a zakázané hudby se velká část společnosti hlásí k resentimentu, který může kormidlem dějin otočit zpět. Můžeme, a měli bychom, dál slavit výročí události, která pro několik generací, včetně té mé, znamenala vysvobození, ale měli bychom také najít odvahu pátrat po příčinách stavu, ve kterém se nacházíme. To je však na jiné zamyšlení…
