Demokracie v krizi

Lidé žijící v demokracii směřují své konání k dennímu potěšení. Uspokojování individuálních potřeb má absolutní prioritu a není odkládáno za žádnou cenu. Toto pojetí svobody přinese demokratickému zřízení konec. Ve společnosti kvůli němu dochází k oslabování vlivu autorit a ke vzrůstu anarchistických tendencí. Respekt a autorita se hroutí na všech úrovních společenského děni. V politice, v rodině, ve výchově, v oblastech mezilidských vztahů. Demokracie zaniká a rodí se nová forma zřízení – tyranie.

Myšlenka prvního odstavce není výtvorem žádného současného politologa či filozofa, ale je stará skoro dva a půl tisíce let. Vyslovil jí Platón (nebo možná Sokrates již před ním a Platón ji pouze replikoval, protože Sokrates po sobě žádné písemné zdroje nezanechal). Platón řadil demokracii jako předposlední stupeň na cestě k anarchii a následné tyranii. Ať už on, nebo jeho učitel, byli brilantními mysliteli a jejich schopnost odvozovat od pozorovaného (prakticky bez jakýchkoliv technologických drobnohledů či dalekohledů), byla neuvěřitelná. Své závěry v oblasti společenského dění tak Platón samozřejmě odvozoval od pozorování a analyzování jevů tehdejší společnosti. Musí proto jeho závěry platit i dnes?

Náš současný nejznámější egyptolog, profesor Miroslav Bárta, který se léta mimo svůj mateřský obor zajímá také o vývoj civilizací v rámci dlouhých časových řad, vyslovuje ve své knize Sedm zákonů, tu samou myšlenku. To, co jednotlivé civilizace přivede k rozkvětu, se stává zároveň zárodečným semenem jejich pádu. Bárta však není fatalista. Často opakuje důležitou myšlenku (bez které by snad ani další přemítání nemělo smysl). Dnešní, západní civilizace, má prostředky – jak technologické, tak intelektuální, jak stanovit diagnózu. Má schopnost sebereflexe. A pokud jí využije, tak onen pád může daleko více připomínat transformaci než katastrofu. Pojďme se tedy společně na jeden symptom podívat.

Svoboda je základním atributem demokracie. Není na ní nic špatného (naopak) a jako ideál je tím nejlepším vodítkem a zároveň barometrem stavu demokracie. Co to však svoboda je, kde se protínají, či dokonce antagonizují, její jednotlivá pojetí – nejčastěji svoboda jednotlivce vs. svoboda jiného jednotlivce, či svoboda jednotlivce vs. společenská smlouva mezi jednotlivci a společností atd. atd. – je předmětem nekonečných diskusí, a to od těch vedených akademickými filozofy až k těm hospodským. Tato úvaha si rozhodně neklade za cíl obsáhnout celou šíři problematického pojetí významu slova svoboda. Spíše se chce letmo dotknout jednoho neuralgického bodu, který se svobody týká a je pro stanovení diagnózy důležitý. A podíváme se na něj hned ze dvou stran.

Pro obě strany problému, které budou zmíněny, je společné pojetí svobody ve smyslu, které nám popisuje antický mudrc v prvním odstavci. Svoboda jako absolutně prioritizovaná touha / nárok po naplňování individuálních potřeb. Pokud se toto pojetí svobody stane dominantním, nezbývá než dát Platónovi za pravdu. Stává se tak patogenem, nebo spíše parazitem, který svého hostitele dříve či později zahubí. Toto pojetí svobody totiž absolutně rezignuje na kolektivní potřeby celku, tedy společnosti. Svoboda společnosti je tvořena sítí svobodných individuálních potřeb, které sice musí mít nějaký rozptyl (jinak by se nejednalo o svobodu), ale také potřebuje nějaké hranice, které jsou dané společenským konsensem. Když se pnutí mezi jednotlivými body příliš zvětší, síť se začne trhat a v tu chvíli si jejich jednotlivé části začnou uvědomovat, že ztratily podporu, kterou jim dříve společná síť poskytovala. Přestanou síti důvěřovat, začnou se k ní vymezovat, začnou se proti ní bouřit a volat po budoucím tyranovy, který jim ztracenou podporu, smysl účastenství v rámci nové sítě slíbí. Naše vnitřní potřeba začlenění, účastenství a smyslu je tak silná, že mnoho lidí za její příslib ochotně svobodu obětuje. Nutno ještě podotknout, že předskokané tyranů jsou autokraté a populisté.

Málokdo si uvědomí, že se na zpřetrhání sítě podílel sám, lpěním na absolutním právu naplňování svých individuálních potřeb, bez ohledu na potřeby společné. Pokud bychom společnost personifikovali do podoby nějaké nadpřirozené bytosti, tak se ocitá ve stejném postavení, jako středověký bůh moří, který poslouchá modlitby tisící a tisíců námořníků před plavbou, kteří prosí o příznivý vítr. Problém je, že příznivý vítr má pro každého jiný směr.

Bylo by však nespravedlivé, a také zcela nepravdivé, kdybychom se dívali na disrupci liberální demokracie jen pohledem zmíněným výše, který do pozice viníků staví běžného člověka. Jak nahoře, tak dole, je psáno na smaragdové desce egyptského boha Thovta. A ačkoliv je toto podobenství nejčastěji interpretováno jako popis paralel mezi děním nebeským a zemským, dá se použít i na popis paralel, které vzájemně ovlivňují vztah mezi občany a státem, respektive mezi běžnými občany a společenskými elitami, které dění ve společnosti ovlivňují ze shora. Ostatně, egyptští panovníci se pasovali na vtělené bohy na zemi.

I jejich činy jsou bohužel často hnány stejným pojetím svobody, o kterém se zmiňuje Platón. Jen jsou jejich skutky maskovány za frázemi o společenském dobru. Orwellovské rčení o tom, že všechna zvířátka jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější se bohužel ukazuje jako stále aktuální. Škody, které tímto hybatelé společenského dění páchají na samotné demokracii se ukazují jako naprosto devastující. Buďme konkrétní.

Timothy Garton Ash ve své skvělé knize, Evropa náš domov, píše: „Jednou z nejhorších věcí, které se v průběhu těch let liberalismu přihodily, bylo to, že se na něj začalo pohlížet jako na ideologii bohatých a mocných. Pravicový katolický polemik Patrick Deneen proto vymyslel užitečně provokativní pojem „liberálokracie“ – vláda liberálů.“

Toto nahlížení má samozřejmě své faktické pozadí, které by se dalo poměrně jednoduše demonstrovat na následující skutečnosti. Všechny krize, které se odehrály po roce 2000 v západním světě, měly jedno společné. Bohatí na nich zbohatli, běžní lidé zchudli.

Jaký je rozdíl, mezi okázalým rozhazováním chleba na gladiátorských slavnostech ve starověkém Římě, kdy císař jehož pohádkového bohatství, vzešlé z krve, potu svých poddaných, vrací „lůze“ drobky z plodů jejich práce, a aby toto gesto nevyznělo ve svém pravém slova smyslu – já vámi pohrdám – jim uspořádá hry, ve kterých jim umožní dívat se ještě na větší nebožáky a vyplácením miliardových částek bankovním a hypotečním gamblerům, kteří si z nadoblačné výše ve svých soukromých tryskáčích otevírají šampaňské v ceně, za kterou je schopná běžná rodina žít celé týdny, na které mu právě ona rodina přispěla ze svých daních, aby tzv. zachránila bankovní trh a mohla si od nich vzápětí vzít půjčku na třeba tak základní věc, jako je bydlení, nebo v případě USA a dalších zemí na studium? Je to jen jiný způsob hry. Neslyšné: „já vámi pohrdám“ zůstává stejné.

Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, ve své eseji Konec neoliberalismu a znovuzrození dějin tuto situaci shrnuje následovně.

„Čtyřicet let elity v bohatých i chudých zemích slibovaly, že neoliberální politika povede k rychlejšímu hospodářskému růstu a že výhody se budou šířit dolů, takže se budou mít lépe všichni, včetně těch nejchudších. Nyní, když se toto nepotvrdilo, lze se divit, že důvěra v elity a důvěra v demokracii prudce poklesla?

Obyčejní občané měli pocit, že byli podvedeni. A právem se cítili podvedeni. Nyní zažíváme politické důsledky tohoto velkého podvodu: nedůvěru k elitám, k ekonomické „vědě“, na níž byl neoliberalismus založen, a k penězi zkorumpovanému politickému systému, který to vše umožnil.“

Důsledek je úplně stejný jako v prvním případě. Lidé přestanou síti / společnosti důvěřovat, začnou se k ní vymezovat, začnou se proti ní bouřit a volat po budoucím tyranovy, který jim ztracenou podporu, smysl a účastenství v rámci nové sítě / společnosti slíbí.

Ještě důležitější je však uvědomění, že opravdu platí ono zmíněné – jak nahoře, tak dole. Protože příčina popsaného chování je stejná. Záměna (anebo zneužití) významu pojmu svoboda za prioritní právo naplňování svých osobních potřeb, bez ohledu na celek.

Ani já, ani citovaní autoři, nejsou z těch, kteří by hledali východiska z této krize v cestě k nějaké jiné formě společenského zřízení. Místo po revoluci volají po rekonstrukci, revizi, nápravě stávajícího systému, protože hodnoty, na kterých je liberální demokracie postavena, stojí za to bránit a usilovat o jejich naplnění. Daron Acemoglu a James A. Robinson v knize: Úzký koridor. Státy, společnosti a osud svobody, píší, že relativní bezpečí a byť nedokonalá svoboda jsou v demokratických zemích hodnoty těžce vydobyté a nesamozřejmé. Bez angažovaného zájmu co nejširšího spektra občanů je možné o ně přijít. Čímž nám ukazují směr, jakým by se naše snahy měly upínat a zahrnují i léčbu symptomu, nad kterým se zamýšlí tento článek. Angažovanost ve prospěch celku, respektive celků, protože každá společnosti je sítí dílčích, menších či větších společenství, totiž vždy znamená i odklon od bezbřehé prioritizace potřeb vlastních.

V nejbližších letech se budeme moci přesvědčit o tom, jestli jsme po dvou a půl tisíci letech učinili nějaký pokrok, nebo naše společnost zůstala stejná, jako v dobách antických mudrců a nezbývá nám nic jiného než se znovu vydat ve vyjetých kolejích vzorce, který kdysi popsal Platón.

JOSEPH E. STIGLITZ, Konec neoliberalismu a znovuzrození dějin, https://www.project-syndicate.org/commentary/end-of-neoliberalism-unfettered-markets-fail-by-joseph-e-stiglitz-2019-11/czech

Timothy Garton Ash, Evropa náš domov

Daron Acemoglu a James A. Robinson v knize: Úzký koridor. Státy, společnosti a osud svobody

Platón, Ústava