Článek
Dílčí výsledky výzkumu byly publikovány v červnu na stránkách Českého rozhlasu a prakticky okamžitě spustily vlnu diskusí a závěrů – které implikují i někteří z výzkumníků – které se nesly v duchu: Konečně vydali pravdu o dezinformacích. Dezinformace nejsou problém. Problém je (ne)důvěra lidí v instituce, protože ta rozhoduje o naší ochotě věřit dezinformacím. Pokusím se na následujících řádcích vysvětlit, proč jsem přesvědčen o tom, že takto podané závěry jsou ne-li zcela mylné, tak určitě velmi zavádějící.
Dezinformace – a co to prosím znamená?
Prvním problémem – nejen této studie – je samotné nevymezení pojmu dezinformace, čímž dochází k tomu, že splynou ve skutečnosti tři rozdílné typy nepravdivých informací. Respektive není problém, že jsou zkoumány pohromadě, jejich působení se totiž odděleně zkoumá hodně špatně, ale že tato skutečnost zůstane skryta. Výzkum totiž ve skutečnosti není o dezinformacích ale o misiniformacích, dezinformacích a propagandě. A zvláště ta poslední množina je velmi důležitá, jak si dále vysvětlíme. Nejdříve rychle k pojmům samotným. Misinformace jsou nepravdivé informace, které se šíří bez záměru někoho poškodit – tedy ovlivnit jeho chování a úsudek nepravdivým směrem. Dezinformace naopak prvek záměrnosti obsahují a propaganda je v této souvislosti institucionální, skupinová, (tzn. není řízená jednotlivcem) forma řízeného ovlivňování širokých skupin obyvatel právě pomocí dezinformací. Dezinformace samotná může být dílem jednotlivce, ale většinou jsou to jednotlivci, kteří jsou již infikováni propagandistickými narativy, takže plní úlohu sice autonomních, ale z jednoho centra „programovaných“ humanoidních „botů“. (Více o propagandě se může dočíst v jednom z mých starších příspěvků)
Jak jsem již řekl, jeden z hlavních problémů tohoto a dalších výzkumů tkví v tom, že celou tuto množinu zamlží podivnou šedí pojmu – dezinformace. Samotné uvědomění si skutečnosti, že velká část dezinformačních narativů, a zvláště v neklidných dobách, jakou je i ta naše, je šířená propagandistickými kanály, má zásadní dopad na to, jak dezinformace vnímáme. Použijme větu z úvodu a nahraďme jedno slovo: Propaganda není problém. Možná se začneme ošívat o trošku více, než něco podobného vyslovíme.
Korelace, kauzalita a cirkulární kauzalita
Pojďme k dalšímu problému. Pro mnohé bylo evidentně velkým překvapením, že jevy jako – důvěra v instituce a ochota věřit nepravdám, spolu korelují. Což je věc, kterou propagandisté i výzkumníci dávno vědí. Bude o tom ještě řeč. Zastavme se nejprve u slova korelace a pak u samotného faktu zmíněné souvislosti. Pokud budu mít k dispozici větší množství výsledků měření různých jevů v čase a položím si je vedle sebe, může se mi stát, že například naleznu korelaci mezi oblibou nošení kratších kalhot a pářícím cyklem lumíka sibiřského. V datech může být tato korelace jasně vidět. Ovšem neznamená to, že jsou spolu tyto dva jevy v příčinné – tedy kauzální – souvislosti. Korelace může být buď, zcela náhodná, nebo je způsobená kauzalitou jiných jevů, na které jsou obě tyto události vázány. Například není pravda, že apríl může za větší výskyt alergických epizod než Vánoce, (ačkoliv data jasně říkají, že tomu tak je). Ale je pravda, že na jaře je více alergenů než v zimě. Tzn. apríl a Vánoce jaksi nasedly na skutečný kauzální jev, ačkoliv oba svátky s tím nemají nic společného. Zpět ke skutečnosti, že míra důvěry v instituce nějak koreluje s ochotou věřit nesmyslům. To, že tato korelace není náhodná, a skutečnost že je zde i nějaký – buď přímý, nebo nepřímý/nasedlý – kauzální vliv, je dostatečně prověřená i z druhé strany barikády – v propagandě. Množství mapovaných dezinformačních narativů přicházejících z ruských serverů v době covidu nebylo náhodné. Tyto dezinformace byly součástí propagandy, respektive prvního kroku – tedy destabilizace společnosti a zpochybnění důvěry občanů západních společností v základní společenské instituce – od legislativních až po ty zdravotnické. Tady hledejme důvody, proč tak velké množství odpíračů jakýchkoliv racionálních opatření (ano, bylo občas velmi těžké udělat si úsudek o tom, co je racionální opatření a co je jen důsledek totální odborné i komunikační nekompetence Babišovy vlády) velmi rychle naskočilo na ruskou válečnou propagandu. Stejným způsobem pracují tyto propagandistické složky i v případě dalších kontroverzních témat, třeba jako migrace. Proto přesně stejnou korelaci potvrdil výzkum Rozdělení svobodou, když zmapoval vztah mezi mírou nedůvěry v instituce a obavami z migrace.
Na tomto schématu tedy vidíme, že řízené dezinformace jsou přímo zaměřené na „výrobu“ lidí, kteří nevěří ve společenské instituce a kteří pak mají daleko vyšší sklony věřit dalším dezinformacím. Můžeme pak na základě tohoto zjištění říci, že dezinformace nejsou problém?
Podívejme se nyní na druhou část působení dezinformací – tu přímější, která již není zaměřená primárně na destabilizaci. Mezi nejbrutálnější ruské vrahy na Ukrajině patří vojáci verbovaní z republiky Tuva. Ano, země bájných sibiřských šamanů. Nyní zdevastovaného národa, který ztratil svůj prastarý způsob žití, tradice a smysl existence. Tato frustrace je léčena tradičním ruským lékem na vše – alkoholem, ale také ohromným vnitřním hněvem, který nachází své vyústění právě na bitevních polích Ukrajiny. Proč? Tito lidé v prázdnotách svého bytí mají doma ony ďábelské skříňky, které jim uhrančivě každý den, každou hodinu do myslí hypnoticky opakují – za vaše neštěstí může Ukrajina. To vše doplněno propracovanými dezinformačními narativy, které i tady slýcháme od českých „vlastenců.“ Síla dezinformací se u těchto lidí projevuje skutečně děsivým způsobem.
Na druhou stranu ale rozhodně neplatí, že jsou všichni tito lidé pouze produkty dezinformací. Frustrace obyvatel národa Tuva má hluboké společensko-existenciální kořeny. Narušená víra ve společnost a její instituce v západních zemích je postavená také na široké a pestré škále osobních prožitků a může být velmi silně narušena i bez dezinformací. Takže není možné hledaný kauzální vztah postavit takto přímočaře – pomocí dezinformací vyrobím jedince co budou pochybovat o světě kolem sebe a pak jim už jen přinesu otrávené zrní propagandy, která jim nabídne řešení. (Ve skutečnosti je ochota věřit nesmyslům podmíněna ohromným množství faktorů, které se pokouším mapovat v právě vyšlé knize Z Babylonu do Silicon Valley a Zpět, ale my zůstaneme u zkoumaného vztahu z výzkumu.)
Je slepice příčinnou vajíčka, nebo vajíčko příčinou slepice? Toto lehce modifikované dilema nám může trochu více pomoci pochopit, jak je v některých jevech marné hledat onu výchozí příčinu – tedy přímou kauzalitu. Kauzalita totiž může být cirkulární. Tzn. bez slepice by nebylo vajíčko, bez vajíčka by nebyla slepice. Jak jsem řekl, v případě dezinformací je to složitější, ale vztah mezi nevírou v instituce a ochotou věřit v dezinformace popisuje drůbeží dilema v některých aspektech velmi přiléhavě. Jedno podmiňuje druhé. Stejně tak je tomu u našeho omílaného vztahu. Platí tedy, že je velmi důležité starat se o obě části. V maximální možné míře zefektivnit služby státu tak, aby sítem frustrace z nenaplněných potřeb, zklamání atd. propadalo co nejméně lidí (a to zahrnuje všechny složky – od vzdělávání, zdravotnictví, sociálních služeb, moci výkonné, zákonodárné i soudní atd.) a na druhé straně se starat o to, aby co nejmenší množství jedovatého zrní propagandistických konspiračních narativů pronikalo bez jakýchkoliv překážek a reflexe do veřejného prostoru. Marginalizováni jakékoliv z obou složek může mít katastrofální celospolečenské následky.
Zdroje:
Výzkum společnost nedůvěry: konspirace a dezinformace v české společnosti : www.irozhlas.cz/neduvera
Výzkum rozdělení svobodou: www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ceska-spolecnost-vyzkum-tridy-kalkulacka_1909171000_zlo
