Článek
Jeden z největších omylů tzv. (ezo)self-help přístupu tkví v tvrzení, že abychom mohli pomáhat, či být užiteční ostatním, či světu kolem sebe, musíme nejdříve zachránit, vyřešit – sebe. Je to vlastně neuvěřitelně sobecké prohlášení, které nasedá na obecný profil účastníků seminářů tohoto typu učení, a které je velmi dobře komerčně vymyšlené. Ono totiž sebe vyřešené nebudeme mít nikdy. A proto návštěvníci různých (ezo)self-help seminářů poslušně krmí ty „moudré“ obchodníky s návody na život po desítky let a po každém semináři se můžeme dočíst, jak to bylo hluboké, ozdravné, plné aha momentů, kolik toho doklaplo a bylo pochopeno a nějak si nikdy nevšimnou, že už to píší pět, deset, dvacet… let po desátém, padesátém či stém semináři. (Špatná zpráva totiž je, že za každým rozmotaným uzlíkem jsou další a další. Je to takový fraktál, který vede až prvním mikroorganismům, nebo chcete-li k Adamovi. A otázkou také je, jestli se takovýmto přístupem nějaké uzlíky vůbec rozmotaly.)
Prakticky všichni opravdoví altruisté, kterých nalezneme i v běžném životě spoustu, od pracovníků v sociálních službách, hospicové péči, mezi zdravotníky, rodiči pečující o své postižené děti, ale i mezi dalšími, mnohdy velmi všedními činnostmi, jsou lidé, kteří sebe rozhodně vyřešené nemají. Jsou to obyčejní lidé, kteří ale péči o druhé, o své okolí atd. postavili z hlediska priorit před sebe samé. Své ego tak sesadili z trůnu narcistické sebestřednosti. To neznamená potlačovat vlastní potřeby, ale nevzhlížet k nim jako k tomu nejdůležitějšímu na světě a na trůn posadit něco většího, důležitějšího než pocity vlastního uspokojení. (Nicméně s vědomím a přijetím toho, jací skutečně jsme. Bez toho vzniká jiný problém – utíkání sama před sebou za pomoci činnosti pro druhé, která pak opravdu mnohdy nefunguje).
Způsob takzvané self-help práce nevede k ničemu jinému než k obsesivnímu zájmu o sebe samé, který takto praktikujícího učiní izolovaným středem vesmíru. Přesně takovým, jakým se stal bájný Narcis. Paradoxně, opačný přístup vede velmi často k nalezení uspokojení, které nám žádná tolik proklamovaná sebeláskyplná sebepéče nikdy nepřinese. Z nedospělé vize tzv. šťastného života se stává život dobrý, který nepotřebuje k vlastnímu potvrzení vybělené úsměvy na selfie z pláže na Bali. Btw. pokud skočím o pár tisíc let zpět, tak přesně toto je náplní podobenství jistého pána z Nazaratu, když říkal: Vezmi svůj kříž a pojď za mnou. Dnešními slovy – vezmi tu svou káru, tak jak je, a i s ní vyraz za něčím, co tě převyšuje, co je transcendentní a co tě z okovů vlády vlastní sebestřednosti může osvobodit a spojit s ostatními, se životem.
