Článek
Euroatlantická civilizace se, jako každá jiná, opírá o svá historická vzedmutí. Nebo spíše o mytologii, která z těchto vzedmutí vyšla a stala se neviditelnou, avšak pevnou, součástí hodnotových rámců (včetně těch vymezujících), kultury a jazyka daných společností. Hlavni tři historická vzedmutí naší civilizace jsou tvořeny odkazy antiky, křesťanství a osvícenství. Z čehož antické dědictví má v dějinách evropské civilizace speciální postavení. Vždy, když došlo k oprašování antických ideálů, docházelo v rámci křesťanské Evropy k jakýmsi dílčím, menším vzedmutím. Ať to již bylo období scholastiky, v jedenáctém a dvanáctém století, které na chvilku alespoň částečně protrhlo mraky středověké temnoty, nebo později renesance, která se stala předzvěstí a základem moderního individualismu a ve finále i samotné osvícenství je dobou oprášení myšlenek a ideálů antiky a to včetně kritického vymezování se k jejím dílčím tezím.
Vraťme se však na chvíli k renesanci. Respektive těsně před ní. Ve třináctém století se v Itálii rodí kulturní a filozofické hnutí známe jako humanismus. Jeho myšlenky, opět opřené o ty antické, se stávají vlnou, která se o chvilku později vzedme právě v renesanci. Toto hnutí kladlo důraz na spojení vzdělání – tedy vědění – a cností. To mělo být následně cestou k uskutečnění ideálního lidství. Ještě se k této myšlence vrátíme.
Osvícenství se ve svých počátcích myšlenek humanismu drželo také. Ale velmi brzy po jeho nástupu se rozum odtrhl od „cností“ a stal se čistě instrumentálním. Možné jen tak mohl ze svého lůna vyvrhnout dítě, které změnilo svět k nepoznání. Průmyslovou revoluci. Obě světové války se ve dvacátém století staly brutálním žalobcem instrumentálního rozumu a západní civilizace začala hledat cestu k opětovnému spojení rozumu a cností. Ideály humanismu se znova staly jedním ze základních pilířů dalšího směřování. A to bez ohledu na kompromisy, které tyto snahy provázely, a na dějinnou odbočku států východního bloku jménem socialismus.
Čím častěji vstupovalo samotné slovo „humanismus“ do veřejného prostoru, čím horlivěji se o něj politikové ve svých projevech opírali, tím více se rozostřovaly a měnily jeho významové hranice. Jeho vnímání se často proměnilo v tyto dvě rovnice. Humanismus = všichni lidé jsou si rovni. Humanismus = všichni lidé jsou stejní. V těchto významových konotacích je humanismus následně adorován, nebo zatracován.
Politolog, profesor Alexander Tomský, který žil od roku 1968 až do roku 1990 ve Velké Británii, v rozhovoru pro Český Rozhlas z roku 2015, tedy po sérii teroristických útoků v Paříži, natvrdo říká, že humanismus je nesmysl a Evropa na něj dojede. Tím se mj. stává jedním z mnoha intelektuálních hlasů skupiny, kterou většina z nás zná spíše z kruhů populistických. Na rozdíl od „myslitelů“ z řad populistických hnutí, má tak jeho hlas kredit, který nemůžeme jen tak odbít mávnutím ruky a určitě se vyplatí zamyslet se nad tím, co má pan profesor Tomský na mysli. A první, na co bychom se měli ptát, je, co myslí slovem humanismus, který sám nazývá politickým náboženstvím.
Pan Tomský to naštěstí okamžitě objasňuje, když říká: „…jako by si všichni lidé byli rovni. Lidé si v něčem rovni jsou, ale ne ve všem.“ Tato věta poměrně bez jakýchkoliv pochyb ukazuje na první naší rovnici – humanismus = všichni lidé jsou si rovni. Tomského definice humanismu není v rozporu s tím, jak bývá vnímána tou částí obyvatel, která tíhne k populistické politice. Ale to není důvod k jejímu zesměšňování a ukazování na statistiky ukazující, že většina násilných smrtí v Evropě se odehraje rukou domácích. Ano, odehraje – to však ale vůbec nepopírá skutečnost, že poměrně signifikantní část násilných trestných činů je opravdu páchána příslušníky jiných než v daném prostoru původních kultur a že se neobjevují jiné znepokojivé signály. Pokud budeme dále bagatelizovat tyto činy a jevy poukazováním na zmíněné statistiky, jen tím nahráváme právě populistům, protože z „malého“ kostlivečka, kterého se snažíme uklidit do skříně, vznikne v rukách manipulátorů kostlivec tak velký, že třeba donutí českého důchodce k vlakovému teroristickému útoku.
Pokud však chceme pochopit a správně reagovat na tato oprávněná tvrzení, musíme se ptát dále. Co je myšleno tou rovností a nerovností? Rovnost a nerovnost je vždy před něčím, nebo někým. Potřebuje se k něčemu vztahovat, jinak nelze definovat. Rovnost před Bohem? Před právním systémem? Před vnímáním toho, co je a co není kulturní, etické atd.? Kdybychom zkoumali rovnost směrem ke konkrétnímu rámci, v mnoha případech bychom se určitě nějakých konkrétních odpovědí dopátrali – třeba že před Bohem, jakožto transcendentní metafyzickou entitou si rovni jsme, před právem už ne (status uprchlíka stanovuje jiný právní rámec, než člověka s občanstvím atd.). Nicméně pokud mluvíme obecně o rovnosti – a pan Tomský není výjimka – máme daleko častěji na mysli soubor definovaných a i nedefinovaných rámců, které tvoří celý sociologicko-kulturní mýtus, na základě kterého se jako civilizace vnímáme. A tady se dostáváme do problémů, protože kritickým pohledem zjišťujeme, že slova rovnost a nerovnost jsou v tomto případě nositelem významů jiné dvojice slov. Nadřazenost a podřazenost. Vypadá to, že jsme právě načapali pana profesora na hruškách a vysvětlíme mu, že ve skutečnosti nemluví o nerovnosti, ale nadřazenosti. Zároveň se ale i nám rozpadl argument – všichni lidé jsou si rovni, protože bychom se chytili do stejné pasti špatné terminologie, jako náš oponent. Jak jsme si totiž ukázali, ani my nedefinujeme v čem, nebo před čím jsou si rovni, a i my bychom zjistili, že v určitých vztažných rámcích si rovni nejsou a na obecné úrovni už víme, že se jedná o plytkou významovou neohraničenost tvrzení. Maximálně bychom mohli prohlásit – žádná kultura není nadřazená jiné, ale to je negativní vymezení, a tak nemůže být argumentem pro něco. To nám sice trošku vzalo vítr z plachet, ale pak si vzpomeneme a vítězoslavně vytáhneme eso z rukávu v podobě druhé rovnice. Humanismus = všichni lidé jsou stejní.
I tuto rovnici je však nutno – pokud jí chceme používat jako argument pro humanismus – podrobit kritickému zkoumání. Jsou určité oblasti, ve kterých jsou skutečně všichni lidé stejní. Například základní potřeby – dýchat, jíst, pít, spát a vylučovat máme opravdu stejné. Pokud bychom však stavěli pouze na této stejnosti, museli bychom do ní zahrnout i veškerá zvířata a my potřebujeme vymezit stejnost pro člověka jakožto pro bytost biologicko-sociální. Takže tento definiční rámec nestačí. Můžeme se tedy posunout do sféry vyšších potřeb. Užitečnost, pospolitost, ocenění, seberealizace, pocity bezpečí, láska atd. Nebudeme nyní zkoumat, jestli opravdu každý člověk touží po naplnění všech těchto potřeb a vyjdeme z obecně přijímané teze, že na nějaké úrovni tomu tak je. I přes toto zjednodušení se hned v dalším kroku dostaneme do vážného problému. Podoba naplňovaní všech těchto společných potřeb totiž stejná není. Je zásadním způsobem určována a modifikována jak širším socio-kulturním rámcem konkrétní společnosti, tak jak jsme jej definovali na začátku, tak i rámci užšími – jako například rodinou, náboženskou komunitou, a může být odvislá od věku, či pohlaví. Přitom právě konkrétní podoby, či způsoby naplňování potřeb, jsou tím, co definuje člověka jako specifickou, individuální bytost. Oddělení potřeb od způsobu jejich dosahování je umělý intelektuální konstrukt, který může být přínosný v mnoha oblastech lidského zkoumání, ale v rovině reálné sociální interakce nemá oporu. Omlouvám se, ale nezbývá než konstatovat, že stejní nejsme, respektive toto tvrzení, bez významového posunu slova stejný, nelze obhájit.
Pokud tedy budeme myšlenky humanismu opírat o jednu ze zmíněných rovnic, budeme vždy v pozici vládce z pohádky Císařovy nové šaty. Tomu pak bude odpovídat naše neschopnost argumentace ve prospěch humanismu, ale také to bude mít vážné důsledky na činy, které ve jménu takto vágně definovaného humanismu budeme vykonávat.
A proč přesto býti humanisty?
Vraťme se časem zpět, před začátek novověku a podívejme se znovu, o co se myšlenky prvních humanistů opíraly. Jak jsme si již řekli, toto hnutí vnímalo humanismus jako proces uskutečňování pravého lidství, ke kterému vede cesta skrze poznávání (učení) spojené s cnostmi – tedy se sklony k dobrému jednání. Pravé lidství je pojmem z říše idejí. A nesnaží se to nijak zapírat. Pravé lidství má dvě složky – jedna je tvořena naplněním individuálních potřeb a druhá transcendentní esencí ideálu společného lidství, o kterém se předpokládá, že je pro všechny dobrý / prospěšný. Humanismus je tedy proces, nikoliv definovaný stav / cíl, ve kterém usilujeme o to stát se dobrými lidmi, a to slaďováním individuálních potřeb s potřebami společnosti, která se jako celek upíná k ideji vzájemné pospolitosti. Tato idea není ničím jiným, než nadějí, přesně v tom duchu, v jakém ji definoval Václav Havel.
„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Ideu ani naději není možné lidem vštípit nebo vnutit. Je však možné jí obhajovat. Vysvětlovat a ukazovat proč je právě tato idea pro nás pro všechny dobrá. Příkladů a opory nalezneme dost nejen v historii, ale třeba i v psychologii, ekonomii či antropologii. Pro ty menší z nás, třeba v pohádkách. (Toto je proces učení / poznávání, tak jak o něm mluvili humanisté) Společně uskutečňovat nějakou ideu totiž nelze bez toho, aniž by jí ostatní vzali za svou. Pokud se budeme snažit tento krok opakovaně přeskakovat, proměníme jakkoliv vznešenou ideu jen v další mocenský nástroj, či, slovy pana Tomského, v politické náboženství.
