Článek
Osa Berlín-Moskva-Řím-Tokio
Začátek druhé světové války, jak ví každé malé dítě, je datován do září roku 1939 a je přímo spojen s napadením Polska. Já jsem se na základní škole učil jedno datum. 1. září. O tom druhém datu neměl československý školák, stejně jako dnešní ruský, ani ponětí. 17. září napadl Polsko z východní strany Sovětský svaz. O tom již dnes, doufám, většina lidí u nás nějaké ponětí má. Málokdo však tuší, že vlastně až do března roku 1941, tady těsně před vypuknutí Operace Barbarossa, kdy Německo Sovětský svaz napadlo, byly tyto dvě země mocenskými a válečnými partnery, a to tak blízkými, že chybělo velmi málo a osa Berlín-Řím-Tokio by se jmenovala Berlín-Moskva-Řím-Tokio. Za to, že se tomu tak nestalo, může hlavně nenasytnost Stalina a jeho sen o ovládnutí Bosporu.
Rapallská smlouva
Než si popíšeme mrazivé detaily sovětsko-německé spolupráce, vraťme se na malou chvilku o sedmnáct let zpět. Německá říše – tzv. Výmarská republika, čelí tvrdým podmínkám válečných reparací z první světové války. Ruská – tehdy již socialistická federativní – republika, zničená a oslabená tou samou válkou zase hospodářské izolaci, kterou reagoval okolní svět na bolševický převrat v této zemi. Je duben roku 1922 a poválečné uspořádání světa se, poprvé po Velké válce, pro většinu neslyšně, otřese v základech. Zástupci Výmarské republiky a Ruské socialistická federativní republiky podepisují Rapallskou smlouvu, ve které se zavazují že: „Německá říše a Ruská socialistická federativní sovětská republika zříkají se navzájem náhrady válečných výloh, jakož i náhrady válečných škod… Diplomatické a konsulární styky mezi Německou říší a sovětskou republikou budou neprodleně obnoveny… Obě vlády vyjdou blahovolně vstříc hospodářským potřebám obou zemí.“
Hospodářské potřeby zahrnovaly i potřeby vojenského průmyslu. Německo mělo zakázaný výzkum a vývoj zbraní Versailleskou smlouvou, ale spolupráce s Ruskem Německu otevřela možnost, jak na Ruském území pokračovat ve vývoji tanků, chemických zbraní a letadel. Vzniká sovětsko-německé tankové středisko Kama, testovací polygon Tomka, letecká základna Lipeck u Voroněže. Probíhá také školení na důstojnických školách. Za prakticky nečinného přihlížení zbytku Evropy tak byly položeny základy spolupráce, které předznamenaly největší válečné šílenství, které se kdy na Zemi odehrálo.
Dva roky námluv
Po nástupu NSDAP k moci, v roce 1933 je tato spolupráce sice utlumena, avšak na její základy bleskurychle navazuje Stalin na jaře roku 1939. Reaguje tak, s instinktem imperiálního predátora, na další projev slabosti Evropských mocností. Mnichovská dohoda, Hitlerovo bezproblémové převzetí Československých Sudet a politika appeasementu mu jasně ukazují, kdo v Evropě tahá za silnější konec provazu.
V květnu je v Rusku nahrazen dosavadní komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov, který by jako žid mohl připravované dohody s Německem, které se již několik let řídili tzv. Norimberskými rasovými zákony, do značné míry znesnadnit. Na jeho místo nastupuje prověřený komunistický kádr Vjačeslav Molotov. Již v srpnu toho samého roku je podepsána první ze sovětsko-německých smluv, která pro Sověty znamená zisk technologií a dopravních prostředku v hodnotě 200 milionů říšských marek, výměnou za sovětské suroviny potřebné pro rozjíždějící se válečný průmysl v Německu.
Ještě v tom samém měsíci je podepsána jedna z nejznámějších smluv mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem, tzv. pakt Molotov-Ribbentrop. Prezentovaný byl čistě jako pak o neútočení mezi oběma tehdejšími mocnostmi. Obsahoval však tajné dodatky, které šly daleko dále. Byly v nich obsaženy první dohody o rozdělení sféry vlivu, a to nejen v Polsku. Pouhý týden po podepsání této smlouvy vtrhli nacisté do Polska, o dva týdny později je následovali z druhé strany Sověti. 21. září pak podepisují obě armády smlouvu o formální koordinaci obou armád, aby následně uspořádali společné vojenské přehlídky ve Lvově a v Brestu. Jak dokládá dobová fotografie, setkání obou armád se po zmasakrování Polska odehrávalo ve vřelé atmosféře. (Na stránkách Bundesarchiv jsou k vidění i další fotky, které není možné volně šířit)
Setkání sovětských a německých vojáků po dobytí Polska
Image: File:Bundesarchiv Bild 101I-121-0008-25, Polen, Treffen deutscher und sowjetischer Soldaten.jpg (licence CC BY-SA 3.0 de)
Hitler dostává o kousek Polska více, než bylo domluveno, Sověti mají volnou ruku v Pobaltí, které se podpory od Německa nedočká. O vzájemných dohodách pobaltské státy samozřejmě netuší. Sověti „nabídnou“ osamělé Litvě, Lotyšsku a Estonsku smlouvu o obraně a vzájemné pomoci, následně nastolí loutkové prokremelské vlády, které v květnu roku 1940 požádají o začlenění do Sovětského svazu. Připomíná vám to něco? No ano, mocenské scénáře se v Kremlu nemění. Proč také. Až do února 2022 fungovaly bez jediného zadrhnutí.
Vraťme se však do prvního roku druhé světové války. Sověti se opět dostávají do ekonomické izolace, německý válečný průmysl potřebuje nutně pořádnou injekci. Válka není levná věc. 11. února roku 1940 proto dochází k podpisu nové smlouvy o ekonomické spolupráci. Ze Sovětského svazu do Německa ropa, obilí a další suroviny, z Německa strojírenské výrobky a technologie pro sovětský průmysl. Ani tato dohoda se neobešla bez tajných dodatků. Přes vzrůstající izolaci měli Sověti nejen po Evropě stále někde otevřené dveře k nákupu dalších surovin a zboží. Doložky v tajných dohodách popisují, jak skrze tyto obchodníky bude realizovat své nákupy i Německo.
S jídlem roste chuť a Stalin si uvědomuje závislost Německa na ruské ropě (ty paralely!) a tak oproti dohodám na územní nároky v Rumunsku, kde si s Hitlerem domluvili v článku 3. tajného dodatečného protokolu k paktu Molotov-Ribbentrop zájem o Besarábii, tlačí na další území v oblastech regionu Herca. Německo nárokům ustoupí za další příslib obilí a také za záruky, že etnickým německým obyvatelům v těchto oblastech bude poskytnuta plná ochrana.
OSA
Rok po začátku války je v Berlíně podepsán Tripartitní pakt Německa, Itálie a Japonska – OSA. Hitler, roztrpčený Sovětskými nároky, začíná, zatím teoreticky, rozvažovat mezi dvěma alternativami. Přibrání Sovětů do Osy anebo útok. Nejen německým velvyslancem v Moskvě Friedrichem von der Schulenburgarem (ten se později zapojuje v roce 44 do příprav atentátu na Hitlera a v listopadu téhož roku je popraven) je od tohoto úmyslu odrazován a je nabádán k první variantě. Stalin však žádá o další dohody. Dostává se mu, zprostředkovaně přes Ribbentropa odpovědi. „Podle Vůdcova názoru je historickým posláním čtyř mocností – OSA plus Sovětský svaz, vést dlouhodobou společnou politiku.“ Stalin je s odpovědí spokojen a rozbíhají se další kola jednání o ekonomické spolupráci obou velmocí, tentokrát přímo v Moskvě. Hitler touží získat Stalina přímo do protibritské fronty. Sověti však chtějí další posílení vlivu, tentokrát v přístupu do Bulharska. Lakmusový papírek v Hitlerově hlavě se začíná barvit výrazněji směrem k Barbarosse, ale rozhodne se ještě pro další kolo jednání, kde nabídne Sovětům i územní podíl v Anglii. Pokud Sověti na dohody navržené Německem přistoupí, bude oficiálně podepsán nový pakt a OSA se rozšíří o dalšího člena.
V listopadu 1940 tak ještě do Berlína přijíždí Vjačeslav Molotov. Okolí Berlínského nádraží poskočí v čase do května roku 1945, protože v ulicích této metropole poprvé vlají vlajky Sovětského svazu. Ribbentrop chce po Sovětech, aby se vyjádřili jasně k návrhu budoucích sfér vlivu a hovoří o společné expanzi všech zemí paktu (Německo, Itálie, Japonsko a Sovětský svaz) směrem na jih. Molotov je následně přijat samotným vůdcem, do Moskvy posílá telegramy o dobrém vývoji jednání a o nabídce Německa otevřít dobytou Británii Rusku pro přístup „k nezamrzajícímu oceánu“.
Je připravena písemná smlouva, která měla platit deset let, ve které se Německo, Itálie i Japonsko zavazují k zachování nedotknutelnosti sovětských hranic, další články o ekonomické spolupráci a jak jinak – tajné dodatky o sférách vlivu. Japonsko si nárokuje Jihovýchodní Asii, Německo střední Afriku a Itálie severní a severovýchodní Afriku. Nacházíme se v době, kdy Hitlerovi vstupuje do jeho plánů nezdolnost Britů podpořená i československými letci ve službách RAF. Británie už měla být dávno dobyta. Stalin, snící o přístup k Bosporu si uvědomuje, že se Němci bez pomoci Sovětů neobejdou, a tak tlačí a chce, aby země paktu zahájily ve prospěch Sovětů tlak na Turecko a dále konstatuje, že další jeho zájmové sféry tvoří otázky Rumunska, Řecka, Jugoslávie, Maďarska a zajímá ho také Švédsko a průchod Baltským mořem.
Stalinova sebedůvěra jde tak daleko, že Sověti začínají jednat na vlastní pěst a snaží se dotlačit Bulharsko k podpisu jednostranných dohod ve prospěch Ruska, ještě před tím, než podepíší přístupové dohody k Ose. Bulharsko však nejenom že nekývne, ale ještě předá Sovětské nóty Němcům. To už je na Hitlera příliš a začíná pracovat na záložním plánu. Balkánu se vzdát nehodlá, ale stále ještě spatřuje jistou naději v uzavření dohody se Stalinem. Posílá mu nové znění návrhu a chce po Sovětech, aby přesněji formulovali otázky Bulharska a Turecka. Sověti návrh upravují a posílají zpět. Tento návrh přímo obsahuje větu: „Sovětská vláda je připravena přijmout návrh Smlouvy čtyř mocností o poltické a ekonomické spolupráci…“ a obsahuje rovnou pět tajných protokolů o sférách vlivu vyžadující sovětské vojenské základny v Bulharsku, nároky na území předního východu (Írán, Írák), požadavky na ukončení těžby uhlí a ropy Japonskem v Severním Sachalinu a další.
To byla pro Hitlera poslední kapka. Na sovětské návrhy neodpověděl a 5. prosince schválil dokončené plány na invazi do Sovětského svazu. Ještě v lednu roku 1941 se Molotov domáhá odpovědi německé strany na sovětský návrh, ale když v březnu stává novým členem Osy Bulharsko, dojde Stalinovi, že definitivně přestřelil. Za necelé čtyři měsíce poté začíná Operace Barbarossa.
Epilog
Na příběhu paktu Ribbentrop-Molotov lze demonstrovat, jakým způsobem Sověti, a dnes Rusové, pracují s přepisováním historie a vytvářejí tak falešný národní narativ. Ribbentrop v roce 1943 nařídil, aby celá smlouva, která čítala skoro 10 000 stran(!), byla přehrána na mikrofilm. Jenom díky německému úředníkovi jménem Karlu von Loesch, který na konci války mikrofilm nezničil, ačkoliv tak měl nařízeno, ale ponechal si ho jako materiál, který mu měl pomoci zajistit pohodlný život v Americe – což se mu povedlo – se o něm svět dozvěděl. Dokument byl knižně publikován v roce 1947, nejdříve ve Spojených státech a následně ve zbytku svobodného světa. Sovětský svaz existenci tajných dodatků – nejenom tohoto paktu, ale i dalších tajných doložek zmíněných v tomto článku – popíral. Tehdejší sovětské ministerstvo zahraničí dokonce vydalo publikaci Falsifikátoři dějin, kde nejenom že vyvracelo – ústy samotného Molotova – existenci tajné dohody, ale dokonce tvrdilo, že skutečná dohoda tohoto typu, namířená proti Rusku, byla podepsána mezi západními mocnostmi a Německem v Mnichově. Ostatní tajné dohody v této publikaci označuje za důkaz geniální Stalinovy strategie, kdy jen oddaloval vstup Sovětského svazu do války, aby se mohl vojensky lépe připravit a získat od Němců strategicky důležité technologie. Jen díky velmi krátké epizodě v ruských dějinách, kdy se mohlo zdát, že se myšlení této velmoci mění, byly v roce 1992 zpřístupněny tehdejším ruským prezidentem Borisem Jelcinem ruské archivy pro badatele (ne celé) a zároveň některé kopie dokumentů týkající se masakru v Katyni poslal Jelcin i Lechu Walesovi. Později byly na příkaz Dmitrije Medveděva zpřístupněny i online a svět se tak mohl přesvědčit o pravosti dohod z paktu Ribbentrop-Molotov i z druhé strany. Dnes už tyto dokumenty na stránkách ruského archivu opět nenajdete, Katyň je zakázané slovo a o dohodách mezi Sověty a Německem se opět učí verze z publikace Falsifikátoři dějin.
Zdroje
Rapallská smlouva: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/rapallska-dohoda-16-4-1922/
Pakt Molotov-Rebbentrop: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/tzv-pakt-molotov-ribbentrop-23-8-1939/
Geoffrey Roberts: Stalinovy války: od světové války ke studené válce (1939-1953)
