Článek
V současné době můžeme číst mnoho komentářů a analýz aktuální situace, které mají jedno společné. Varují před tím, že se lidstvo blíží ke zlomu, který může vyústit v globální katastrofu. Velmi často se tyto úvahy opírají o procesy, které v historii již kdysi proběhly. Neméně často jsou to úvahy velmi trefné a znepokojivé. Všechny však trpí jedním „nedostatkem“. Tzv zpětnou interpretací procesu jehož již známe vyústění. Což s sebou nevyhnutelně nese i riziko, která tak trefně popisuje známé přísloví o tom, že po bitvě je každý generál.
Podobně na tom jsou i svědecké prameny dob, které reflektujeme. Protože jejich autoři je v naprosté většině sepisovali až poté, co dějiny udeřily, takže své vzpomínky již také splétali směrem ke známému konci. Této vlastnosti lidské mysli se zkrátka nedá vyhnout (což neznamená, že úsudky plynoucí z těchto analýz musí být vždy automaticky chybné).
Existuje pár výjimek, které nám mohou zprostředkovat reflexi doby před zlomem bez tohoto zkreslení. Mohou to být třeba záznamy autorů prožívající a popisující dobu před dějinným pádem, kterého se sami už nedožili. Anebo výjimky tak podivuhodné, jakou je kniha Příběh jednoho Němce. Německý publicista a novinář Sebastian Haffner sepisoval svou knihu jako autobiografickou reflexi doby v Německu mezi lety 1914–1933. Poté, co utekl do Anglie, zamkl rukopis do tajné přihrádky stolu, kde zůstal až do autorovy smrti v roce 1999. Rukopis zůstal nedokončený, zaseklý v roce 1933. Přesto byl tak prorocký, že byl podroben několika expertízám, které měly vyvrátit podezření, že do rukopisu autor nedopisoval pasáže i později, kdy už věděl, jak se situace vyvíjela. Tyto expertízy se shodují na tom, že tomu tak nebylo. Když pozůstalí knihu vydali, stala se světovým bestsellerem. (U nás z nepochopitelných důvodů vyšla jen v jednom vydání, které se občas objeví na pultech antikvariátů za ceny od 1 500 Kč výše.)
Autorův popis situace v Německu od první světové války do nástupu Hitlera k moci je tak neuvěřitelně silnou a mrazivou reflexí společenských pohybů, které vedly k největší hrůze, jíž lidstvo kdy prošlo. Je také obviněním těch, kteří tvrdili, že si ničeho nevšimli.
Rád bych čtenářům zprostředkoval přímo autorovými slovy několik kroků, malých zlomů, které později vyústily v událost, která se již nikdy nesmí opakovat. Následující odstavce nechávám bez komentáře a nechávám jen na čtenáři, aby na sebe nechal působit jejich autenticitu. To, že jsou poslední odstavce psané v přítomném čase, autorovu nechtěnou reflexí doby, které se sám nedožil, činí až mrazivě současnou.
Začátek první světová války
Já, sedmiletý kluk, který ještě nedávno pomalu netušil, co je válka, nemluvě o ultimátu, mobilizaci a rezervě kavalerie, jsem najednou věděl, jako bych to znal odjakživa, nejen co je válka, jaká je a kde je, nýbrž i proč je. Věděl jsem, že válku zavinily revanšistické choutky Francie, obchodní závist Anglie a a barbarství Ruska – brzo jsem uměl všechna ta slova vyslovit naprosto suverénně. Jednoho dne jsem se pustil do čtení novin a podivil se, jak snadné bylo jim rozumět.
Tady musím vzít v ochranu svou rodinu. Moji nejbližší mi v žádném případě hlavu nepopletli. Otec trpěl válkou od prvního okamžiku, na nadšení prvních týdnů se díval skepticky a na nenávistnou psychózu, která následovala, s hlubokým odporem, přestože si samozřejmě i on loajálně a vlastenecky přál, aby Německo zvítězilo.
Sílu a dosah této zkušenosti v žádném případě neoslabuje fakt, že ti, co to prožívali, byli děti nebo nedospělí chlapci. Naopak! Duše masy a duše dítěte reaguje velmi podobně. Koncepce, kterými jsou masy krmeny a které je uvádějí do pohybu, jsou nepředstavitelně dětské. Ideje je třeba vždy nejdříve zjednodušit až na úroveň chápání dítěte, aby se staly dějinnou silou, jež pohne masami. A dětinské scestné představy, které se zahnízdily v hlavách deseti ročníků dětí a čtyři roky v nich pevně přetrvávaly, mohou samozřejmě o dvacet let později ovládnout jako smrtelně vážně míněný „světový názor“ vysokou politiku.
Po první válce
Do země přišly peníze, peníze neztrácely hodnotu, obchody šly dobře, starší lidé zas začali vytahovat z komory na harampádí odložené životní zkušenosti, oprašovali je a vystavovali na odiv, jako by nikdy nevyšly z módy. …Existovala veškerá rozumná míra svobody, klidu a pořádku, blahovolný liberalismus ve všech oblastech, dobré mzdy, dobré jídlo a jistá dávka veřejné nudy. Každý byl zas navrácen soukromému životu a srdečně vyzván, aby si zařídil život podle svého a byl podle svého šťastný.
Nyní se však přihodilo něco zvláštního – a myslím, že tím zveřejňuji jednu z nejzásadnějších politických událostí naší doby, o niž se nepsalo v žádných novinách: této výzvy v podstatě nikdo neuposlechl. Nikdo nechtěl. Ukázalo se, že celá jedna generace v Německu si s darem svobodného soukromého života neví rady… Mimo vzdělaneckou vrstvu je a byla v Německu největším nebezpečím pro život prázdnota a nuda.
Konečně i vztahy mezi národy se začaly projasňovat, lidé byli bezprostřednější, měli větší zájem se poznat a radovali se z barevnosti, již svět získával při vědomí toho, že existuje tolik národů. Berlín byl tehdy značně kosmopolitní. Ovšem už tenkrát kdesi v pozadí existovaly ony temné nacistické typy, zmiňující s vražedným pohledem „póvl z východu“, nebo ohrnující noc nad „amerikanizací“.
Při tom Hitler sám, jeho minulost, vzhled i projev byly pro hnutí, které se kolem něj formovalo, zpočátku spíše přítěží. Pro široké kruhy byl v roce 1930 jakousi trapnou postavou z dávné minulosti, mnichovský spasitel z roku1923, muž, který provedl groteskní hospodský puč. Na normální Němce (nejen na ty „chytré“) působil zcela odpudivě: účes pasáka, laciná elegance, vídeňský předměstský dialekt, časté a dlouhé proslovy, navíc chování epileptika, divoká gestikulace, slintání, pohled střídavě plamenný a vyjevený. A potom obsah jeho řečí: potěšení z výhružek, radost z hrůz, krvelačné vražedné fantazie.
Ono zvláštní omámení a ochrnutí protivníků, kteří prostě nebyli s to se tomuto fenoménu postavit a fascinováni baziliščím pohlede nedokázali pochopit, že proti nim stojí personifikované podsvětí… Když byl Hitler předvolán jako svědek k nejvyššímu německému soudu, hulákal v soudní síni, že se jednoho dne dostane zcela legálně k moci a že potom budou padat hlavy, nic se nestalo. Bělovlasého předsedu senátu nenapadlo dát svědka vyvést… když poslal telegram se slovy uznání a chvály šesti příslušníkům úderných jednotek, kteří v noci přepadli v posteli muže jiného smýšlení a doslova ho udupali k smrti, nic se nestalo.
Atmosféra v Německu v mnohém připomínala atmosféru v dnešní Evropě.: Strnule se čeká na nevyhnutelné vyústění, přičemž všichni do posledního okamžiku doufají, že mu uniknou. To, co dnes pro Evropu znamená blížící se válka, znamenalo tehdy v Německu blížící se Hitlerovo uchopení moci a „noc dlouhých nožů“, již nacisté prorokovali. Podobné jsou si dokonce i jednotlivosti: pomalu se blížící hrozba, roztříštěnost obranných sil a beznadějné dodržování pravidel hry, která nepřítel dennodenně porušuje. Jednostranně vedená válka, křehká rovnováha… Dokonce už tehdy existovalo myšlenkové schéma appeasementu: mocné skupiny chtěly „zneškodnit“ Hitlera tím, že ho nechají „spolurozhodovat.“
A mizela radost ze života, laskavost, nevinnost, dobrota, porozumění, ochota, velkorysost a humor.
Zdroj: Sebastian Haffner, Příběh jednoho Němce.
