Článek
Obrázky, podobné těm, které jsme naposledy mohli vidět v sobotu na demonstraci prý proti bídě, kdy se na jednom pódiu vedle sebe střídají mluvčí radikálních politických názorů s ezoteriky a společně papouškují slova o míru, vlastenectví, ďábelské EU, NATO atd. přestávají být výjimečnými. Jejich předobraz jsme mohli vidět například v podobně „šamana“ v čele jedné ze skupin, jež se vrhly, v rámci ochrany vyššího dobra, rabovat Kapitol.
V minulém článku jsem na konkrétním textu popisoval, jakým způsobem se v ezojazyku používají výhybky, které člověka vedou pomalými krůčky do světa alternativních realit. Dnes se nad cestou do králičí nory (což je prostor, který spojuje výše jmenované skupiny), kde je fakticita světa zcela popřena a je nahrazena „alternativními fakty“, zamyslím trošku z jiné perspektivy, i když o konspirituálním jazyce bude také řeč.
Už je to nějaký pátek, co se Sokrates procházel s Theaetetusem ve stínu stromů, které je chránily před horkým řeckým sluncem, a mudrovali spolu o tom, co je a co není poznání. Nešetřili se. Každý tezi toho druhého podroboval tvrdé kritice a hledal, kde mají argumenty slabiny. Slunce při tom zapadlo za obzor a oni k žádnému závěru nedospěli. Domluvili se proto, že se příští den setkají znovu a budou v rozpravě pokračovat.
O nějaký ten pátek později založil Sokratův žák Platon svou akademii, která se stala základem a vzorem pozdějším evropským univerzitám. Nebyla to budova se školními škamny, ale jakési neveřejné prostranství, kde největší duchové antického světa bádali nad otázkami života, vesmíru a vůbec. Platon navázal na Sokrata v několika zásadních bodech. Jedním z nich byl důraz na rozlišování mezi pravým poznáním a pouhým míněním. Dnes bychom řekli, mezi podloženým názorem (hypotézou) a dojmem. Pokud tito muži ducha, kteří položili základy toho, co bylo později oprášeno renesancí a následně osvícenstvím a vyneslo tak svět do dnů, které nejsou sešněrovány středověkými dogmaty, nesouhlasili s výroky a závěry nějakých svých kolegů, tak tomu činili nahlas a byli kdykoliv připraveni své názory s ostatními konfrontovat. Pravda, do akademie nesměl přijít každý. Známý nápis na vstupu – Ageometretos Medeis Eisito – Zmoudření geometrií vstupte, jaksi požadoval, aby se závěry argumentujícího opíraly o nějaký racionální podklad, respektive schopnost racionálního myšlení. (Mimochodem, pokud máte děti, tak vězte, že je to onen tajemný nápis v bublině spící ovečky ze známé znělky České televize Déčko.)
Poskočme o dva a půl tisíce let do dnešních dnů a podívejme se, byť velmi letmo, jak dnešní, moderní, ezo mužové a ezo ženy, tedy ti, co sami sebe prohlašují za současné nositele ducha (duchovnosti), zacházejí s pravdou dnes.
Nejprve je třeba si uvědomit, že pravda je jen názor, úhel pohledu. (Prý je to zenový přístup k pravdě.) Empirie je překonaný koncept, je třeba se obrátit do sebe, tam jsou všechny pravdy obsaženy. Klíčem k všemu je intuice. Kdo to nechápe, je zabedněný materialista.
Tento „zenový“ relativismus, který není ve skutečnosti ničím jiným než obecným postmoderním relativismem, následně mění celou strukturu řeči a významů slov. Zde jen pár příkladů absolutní změny významového obsahu, který je zcela totožný pro celou králičí noru. Zde už je jedno, jestli obýváte sekci pro klasické konspirátory nebo pro esoteriky. Zde již vládne jazyk konspirituality. Takže třeba ten, kdo z venku upozorní ony mudrce pomocí empiricky podloženého faktu, že jejich názor se neshoduje s pozorovatelnou realitou, je označen za nepřítele demokracie, či svobody slova, nebo třeba za oběť propagandy. Oni sami se pak pasují do rolí novodobých disidentů, tedy utlačované menšiny, která je ostrakizována za své názory. Posun ke srovnání sama sebe s židovskými obětmi holokaustu? Žádný problém. Chcete-li po nich dialog postavený na argumentech, říkají, že válčíte. Pomáháte-li nezištně napadenému národu, jste vlastizrádce, zatímco oni jsou vlastenci. Pomáháte-li, třeba finančně, se napadenému národu bránit, jste váleční štváči, zatímco co ti, jež by nechali tento národ bez mrknutí oka zdecimovat agresorem, jsou mírotvorci. Atd. atd. S takovým významovým posunem přestává být oxymóronem i to, když se s pokřikem, že chceme mír, vrhnete rabovat Národní muzeum. V jazyku vašeho kmene to vše dává smysl.
Dlouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou, že přes všechny výhrady, které k ezo pravdám mám, je tam někde uvnitř schované něco zásadnějšího… a vlastně to nakonec byl správný předpoklad. Jen podoba toho finálního odhalení byla od předpokladu odlišná. Bohužel tak musím konstatovat, že to není pouze o míře a směru ezo ideologie, ale že samotné základní kameny ezo kultury jsou zatíženy svým původem tak, že na nich není možné vybudovat nic kvalitního. Ezo kameny jsou totiž kameny kradené. Z různých staveb, které reprezentovaly nebo stále reprezentují spirituálně-kulturní dědictví, které se utvářelo v souladu s časem a poznáním dané kultury či civilizace. Tento soulad v kombinaci s časem tyto kameny následně oplodňoval životem mýtu, který utvářel daný časoprostor. Ezoterika žádným takovým procesem neprošla a postavila si z kradených kamenů těchto chrámů svou čínskou zeď, která má za úkol přesně to samé, co ta skutečná. Chránit své ovečky před nebezpečným světem tam venku.
Ano, omlouvám se, ale dospěl jsem opravdu k jednoznačnému názoru. Všechny ezo pohádky jsou pouze a jen obranou před strachem z neuchopitelné komplexity, složitostí a nejednoznačnosti reality. Jsou touhou po kleci, která dá nekonečnu obrysy, meze a smysl. Máme to všichni a tyhle vypolstrované klece různých typů jsou pro náš vývoj v určité fázi vývoje nutné. Dají se v nich také přečkat bouře, které bychom sami neustáli. Pokud z nich však nedokážeme po bouři vylézt ven, začneme se v nich zabydlovat. Nakoupíme do nich vonné tyčinky, polštářky na sezení a matrace pro pěstování tantry. A začneme se s ostatními klecany více a více družit a více a více podporovat v našem společném vidění reality, abychom zaplašili pocit tam někde na dně, který nám říká, že ve skutečnosti sedíme v Platónově jeskyni, sledujeme stínové divadlo na její zdi, zatímco skutečný svět je tam někde venku.
Čím déle tam jsme, tím lépe máme vnitřní prostor klece zmapovaný, včetně jeho zákonitostí, ze kterých můžeme mít ve finále profit. A protože je to naše klec, pečlivě odstíněná od vnější reality, můžeme do ní dokonce implementovat zákonitosti vlastní. Když se pak domluvíme s ostatními, že to dává smysl, prohlásíme je za zákonitost všech obyvatelů ezo klícek a následně je povýšíme na zákonitosti univerzální. A když do klícky přece jenom pronikne trochu hvězdného prachu z venku, nebo dokonce když do klece přijde na návštěvu nějaký vesmířan, co se přišel na chvilku ohřát, a vnese do ní trochu té vnější nejistoty, tak si jeho verzi poznání upravíme. Trošku jí pootočíme, tamhle trošku přemalujeme líbivou barvičkou a kousek schováme k babičce pod polštář. Časem se staneme mistry v poupravování reality. Ti nejlepší v této dovednosti jsou pak pasování na guru a ti nejbohatší z nich si pak třeba koupí vlastní svatostánek a nebo zlatého slavíka. Esoterika má tak, mimo jiné, jeden z nejdokonaleji vybudovaných mechanismů substituce problému. Skutečné, všední, problémy, které by mohly klecana znejistět, nahradí problémy abstraktními. Aby překryly ty skutečné, musí těm smyšleným udělit vyšší váhu. Tato část mechanismu je poměrně jednoduchá. Stačí abstraktnímu problému vtisknout punc vznešenosti a nového, světem vystrašeného klecana podpořit tím, že ho utvrdíme v jeho jedinečnosti a výjimečnosti. Ono zachraňovat svět, protože já vím něco víc, než obyčejní smrtelníci, je ve skutečnosti daleko lehčí, než se třeba vypořádat s běžným školním mindrákem, kdy se mi spolužáci smáli za to, že jsem tlustej a brejlatej.
Ten nejzásadnější problém celého tohoto počínání je, že se tím postupným odpojováním od reality, rozprostírající se ve své majestátní nekonečnosti za navoněnou klecí, odpojujeme i od ostatních vesmířanů. Tedy od lidí mimo naší klec. Ztrácíme tak schopnost empatie a naše pohodlí, které je tvořeno svobodou pohybu v pečlivě nadesignované kleci, se stává tou jedinou hodnotou, kterou uznáváme. Když po nás někdo z vnějšího vesmíru chce, abychom z klece vystrčili byť jen rameno, vezmeme transparenty a vyrazíme demonstrovat. Pod jednou vlajkou pak stojíme společně s obyvateli jiných klícek, kteří se k podobné míře odpojení a sobectví dopracovali trošku jiným způsobem, a nebo do ní byli vrženi nepříznivými podmínkami jejich vesmírů. Ale teď jsme tady – společně. Posloucháme podmanivý ezo hlas z reproduktoru, jenž nás stmeluje, protože nás pasuje na ty, co ví, na zachránce světa a pojmenovává našeho společného nepřítele. Těmi jmény jsou většinou prázdné obaly, jako korporace, politici, farmaprůmysl a my si je každý – v tom jsme také mistři – naplníme vlastními obsahy. A koho sakra v tu chvíli zajímá, že zatímco my máme na rameni vytetované Om, tak druhý klecan vedle nás tam má Ortela nebo nášivku Wagnerovy armády.
PS: Jako v minulém příspěvku poznamenávám, že se nijak nevymezuji proti spiritualitě. Vidím však mezi konzumní ezoterikou a spiritualitou zásadní rozdíl, který lze vyjádřit třeba následovně. Spiritualita je živá otázka skrytá v každé skutečnosti. Ezoterika je kamenný sarkofág na každý z těch otazníků s velkým barevným nápisem – odpověď.
