Článek
Navíc na místě, na kterém je plastika umístěná, bude dělat přesně to, co dělat má. Houfovat turisty kvůli selfíčkům s motýlem, možná vykouzlí někomu i úsměv na tváři a pár lidí z davu jistě vyrazí ze zvědavosti do nákupního centra, kde utratí nějaké peníze. Navrch, a to se plastice nedá upřít, vizuálně obzvláštňuje něco jinak tak fádního, jako je hlučná křižovatka. Škoda jen, že autor samotný se často chová jako samolibý hulvát. To kazí i případné potěšení z pěkného kýče. Ale opět, turista o pozadí nic neví, takže mu barevní motýli mohou zamávat křídly na znamení pěkného dne bez toho, aniž by se musel zatěžovat podobnými úvahami.
Umění a kýč
Bylo by naprosto nefér, se vyjadřovat o plastikách jako o kýči ve smyslu subjektivní nálepky. Často slýcháme, a ta otázka je naprosto na místě, námitky typu: Kdo určuje, co je umění a co kýč? Na toto téma existuje mnoho odborných polemik, ve kterých se laik, pokud nalezne odvahu se do sofistikovaných, odbornými termíny prošpikovaných textů začíst, ztratí. Zkusme si proto rozdíl, jehož hranice vždy zůstane rozostřená, vysvětlit krátce a srozumitelně, řečí neodbornou.
Umění by mělo člověka zastavit, donutit ho k hlubšímu zamyšlení, vzbudit v něm zájem o širší kontext díla, nebo třeba i o dobu, ve které vzniklo. Může v nás dokonce probudit touhu se dozvědět něco bližšího o myšlenkovém světě autora a nebo „jen“ nutkání se zasnít. Kýč umí jen šokovat, zaujmout na první dobrou a o deset minut později, nad šálkem kávy, či kopečkem zmrzliny, se budeme bavit už o něčem úplně jiném. Autor plastik o sobě rád a dlouze mluví jako o umělci a o svých dílech jako o umění, ale sám sebe popírá, když své instalace replikuje a následně staví na více místech, čímž je pasuje na pouhé výrobky (viz plastika Davida Lynche V kalifornské Santa Monice, jako derivát hlavy Franze Kafky z Národní třídy), nebo jako v případě motýlů k nim vydává sáhodlouhé texty, kde svou instalaci obhajuje a odkrývá skryté myšlenky díla. A tím, nechtěně, poměrně přesně definuje rozdíl mezi uměním a kýčem. Umění totiž takový manuál nepotřebuje. Je to audience díla, která se sama snaží proniknout do symboliky a kontextu, protože dílo ji k tomu samo o sobě pobízí, láká. Umělec se nepotřebuje obhajovat. Jeho obhajobou je dílo samotné. U kýče je třeba návod k použití, protože bez něj zůstává vždy jen prázdným, byť líbivým, obalem. Manuály ale stejně nikdo nečte, takže prázdným nakonec zůstane i s ním.
P.S.: Nic z výše řečeného nepopírá nesporné nadání Davida Černého a nesnaží se generalizovat veškeré jeho počiny.
