O konci selského rozumu

Je jaro roku 1920. Vojtěch pozoruje ranní mlhy, ve kterých jen tuší obrysy Křížové hory. Mezi drobnými kapkami páry se však již líně protahují sluneční paprsky. Ještě chvíli, pomyslí si, a z mlh vystoupí nejen kopec, kterému se bůhví proč říká hora, ale západní obzor vyplní v dáli se tyčící hora skutečná. Milleschauer, neboli Milešovka. A vskutku, mlha se během několika chvil roztrhá a slunce nasvítí strmé křivky Milešovky, že vypadá ještě větší než je. Vojtěch se usměje a zanoří ruku do vlhké hlíny. Chvíli ji pomačkává v ruce a pak vyrazí rázným krokem ke stavení, které stojí na kraji vesnice.

Netrvá dlouho a celá jeho rozvětvená rodina se schází u stolu. Kuchyní vonní cikorka, z chlíva je slyšet spokojený mekot kozy. Vojtěch si odkašle, čímž si získá pozornost a nastane ticho (jen nejmladší vnučka se dále nahlas směje slepici, která stojí před otevřenými dveřmi, ale kdo by se na ní hněval) a praví. Loni nám byl jaro čert dlužen, brambor jsme sázeli až začátkem máje, ale letos bude jaro teplé. Zítra vyrážíme. Nejprve brambory a hled poté, na poli pod lesem, řepu.

Jak Vojtěch řekl, tak se stalo. Jaro toho roku bylo teplé a zároveň hodně vydatné na déšť. To však zemákům nevadilo. Horší to měli ti, co měli pole obilná. Sedláci z Močidel, Pohořan a Ploskovic však věděli. Vojtěch i uprostřed deštivých letních dní uměl poradit a připravit tak vše potřebné ke sklizni. Proto i přes potíže a měli místní dostatek.

Vojtěch byl pátým synem v rodině sedláků, z usedlosti přilepené k severnímu cípu Žitenic. Na kopce kolem sebe se díval již přes padesát let. Zažil doby dobré, zlé i všechny ty prostřední. Již jeho děd ho brával s sebou na časté vycházky do nedalekého okolí a učil ho, jak se dívat na mraky, na nebe, a hlavně pod své nohy. Vojtěch tak nejdříve předanou moudrostí, a následnou osobní zkušeností získal vhled do souvislostí, které bývají neznalému člověku skryté. Síť informací, které potřeboval se skládala z těch o přírodě kolem něj a druhá část se opírala o znalost jeho sociálního okolí. To tvořilo společenství, které na sobě bylo závislé, a proto bylo pro přežití neméně důležité. V té době bývalo také poměrně pevně hierarchizované, tedy čitelně strukturované.

Přestože dokázal vstřebat úctyhodné penzum informací, ty přece jen tvořily uchopitelnou množinu záchytných bodů, které spolu sice občas tančily divoký dupák, ale činily tak, s drobnými odchylkami, pravidelně každý rok, podobně, nebo stejně. Mnoho dalších informací, a zvláště těch které by byly pro jeho život důležité, k němu nepřicházelo. Politika, ještě nedávno Vídeňská, nyní ta z Prahy, na to, jestli dobře sklidí, vliv neměla, noviny četl jednou za týden v místním hostinci, rádio mělo svou slávu těsně před sebou a televize Vojtěch za svého života nedočkal.

Když přemýšlíme o světě – což zahrnuje i procesy rozhodování – nepřemýšlíme ve skutečnosti o realitě jako takové. Kognitivní psychologie nám říká, že k dispozici máme každý svůj mentální model reality, který je tvořen našimi znalostmi a zkušenostmi. Je to jakási osobní virtuální informační síť, naše soukromá mapa reality. Pro ilustraci si představme, že Vojtěchova informační síť, velmi zjednodušeně, vypadala nějak takhle. Modrá kolečka jsou informace, tedy znalosti a zkušenosti – které jsou důležité pro Vojtěchovo rozhodování, kdy zasadit brambory. Šedivé jsou informace, které se k dané problematice nevztahují. Vojtěch na základě opakovaných zkušeností poskládá poměrně rychle a jednoduše cestu, na jejímž konci je rozhodnutí zasadit brambory již na konci března.

O 80 let později jeho prapravnuk Pavel obnovil usedlost a s přispěním peněz z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova se nyní snaží pokračovat v odkazu svých předků. Za dvacet let svého podnikání již čtyřikrát změnil kompletně skladbu své produkce, protože konkurenční ceny dotovaných potravin z Polska i Německa, učinily jeho podnikání nerentabilním. Teď zkouší bioprodukci, protože je štědře dotovaná, ale vzhledem k častým extrémním výkyvům počasí, záplavovým dešťům a větru, který zde pamětníci nepamatují, má i nyní problémy. Politiky přímo ovlivňující výši jeho příjmů musí sledovat s předstihem. Jak ty Pražské, tak ty Bruselské. A o tom, jak již několik let čelí, mnohdy velmi nevybíravému nátlaku místního agrobarona, aby své pozemky prodal, nebo alespoň osel řepkou, raději ani nemluví. Jeho dvě děti zvolily život v Praze. Mladší dokončuje VŠ v oboru, jehož jméno si Pavel není schopen ani zapamatovat a dcera pracuje v neziskové organizaci, jejíž náplní je reintegrace lidí léčících se se závislostmi. Ani jednomu Pavel nerozumí, svět svých dětí nechápe. Je mu to občas líto, ale práce, která mu zabírá až šestnáct hodin denně – od přímé práce na polnostech, kde dohlíží, plánuje, řeší problémy, přes vyřizování nekonečné byrokracie, neustálé se učení a vstřebávání nových technologií a postupů, až po jeho funkci v místním spolku sdružujícím malé zemědělce, bez nějž by již dávno on i podobní nadšenci zanikli, - mu nedává příležitost, aby si se svými dětmi pořádně promluvil.

Pavlova mentální mapa v porovnání s tou Vojtěchovou vypadá nějak takto.

Informace už není jednouché oddělit, mají více tónů, více souvislosti, které se různě překrývají, doplňují, vylučují. V této informační konstelaci není možné, aby něco, jako selský rozum, vůbec vznikl. Chybí mu totiž vše, co kdysi bývalo k jeho fungování potřeba. tedy ohraničené množství informací, které bylo jednoduše členitelné na nezbytné a zbytné, jejich pravidelné cyklické opakování, a také informační vakuum, které umožňovalo generacím před 100 lety své myšlenky při světle svíček a olejových lamp vážit, třídit a porovnávat se sousedy a rodinou. Otázka zasít, či nezasít má tolik odpovědí, z kolika pohledů se na ní Pavel dívá.

Na první pohled to může vypadat na ztracený ráj. Nenechme se však mýlit tím, že bychom přišli o nějakou univerzálně použitelnou moudrost. I Vojtěch si byl moc dobře vědom toho, že na to, aby pochopil, proč se oběsil soused Hilmar, nebo proč se o pět let později jeden z jeho synů rozhodl bez rozloučený odjet se skupinou potulných komediantů bůhví kam, jeho zkušenost vetknutá do selského rozumu nestačí. Zkrátka i tenkrát, jakmile se někdo snažil aplikovat tzv. selský rozum na nějaké komplexnější a dynamičtější jevy, tak v lepším případě tento model selhal. V horším případě mělo dogmatické pasování selského rozumu na okolní události a jevy tragické následky.

Nejnovější poznatky v oblastech lidského chování a fungování naší mysli mj ukazují, jak silná je naše potřeba skládat se střípků souvislostí koherentní příběhy. Nositel Nobelovy ceny Daniel Kahneman k tomu ve své knize Myšlení rychlé a myšlení pomalé, říká: „Vaše mysl je připravena, a dokonce dychtivá identifikovat agenty, činitele děje, přiřazovat jim osobnostní znaky a konkrétní úmysly a vidět jejich akce jako vyjádření individuálních sklonů. …Čím méně informací ke svému úsudku má, tím pevnější obraz reality z něj vytváří.“

Co se stane, když si násilně vybereme z komplexnější informační sítě pouze ty body, které se například opírají jen o naší subjektivní zkušenost? Podívejme se na schéma mentální mapy našeho současného sedláka.

Ano, snaha nacházet zjednodušené vzorce na základě vytěsnění, nebo neznalosti, ostatních souvislostí, do smysluplných vzorců stála v minulosti třeba za vznikem tzv. čarodějnic a dnes tvoří jedno z psychologických pozadí různých moderních konspiračních teorií. Ostatně, čím jiným, než konspirační teorií byla představa žen, jak v době úplňku vyrážejí na Sabat a pošlou na sedláka povodeň? Ženské v noci vyrazily na bylinky a druhý den praskla hráz rybníka. Jasná souvislost, dokud tam nechodily, nikdy nepraskla. Čas na podpálení hranice… Nesmyslné vzorce smyšlených souvislostí jsou pro naši mysl bezpečnějším přístavem, než Pavlův chaos

Na závěr tohoto zamyšlení se však podívejme ještě na jeden fenomén, který s tzv. selským rozumem souvisí. Je to takový selský rozum 2.0 a říkáme mu intuice. K demonstraci použijeme opět stejný mentální model, jako u Pavla.

Mechanismy stojící za intuicí mají s těmi, které byly popsány v rámci selského rozumu dvě věci společné. Za prvé. Oba jsou jakousi myšlenkovou zkratkou, ve které se předešlé zkušenosti bez nutnosti používat analytickou mysl, propojí a nabídnou smysluplný a funkční výsledek. Za druhé. Jednotlivé body informační sítě, ze kterých pak vycházejí, jsou v obou případech umísťovány do mentální mapy opakováním. Mnohonásobným opakováním. V čem se naopak diametrálně liší? Intuice, na rozdíl od selského rozumu, není budována na ohraničené síti informací, ze které jsou ty zbytné (nejde o život) vynechány, protože by tvořily šum, který by znemožnil přímý vhled selského rozumu do konkrétních souvislosti, ale naopak, zásadní úlohu tu plní začlenění „všech“ dostupných informací, a to i těch s prokázanou neplatností (ty pak tvoří ve schématu důležité značky s nápisem – možná to vypadá líbivě, ale tudy ne) do podkladové sítě. Intuice je tedy kombinace komplexní, hluboké znalosti a zažité opakované zkušenosti. Proto jsou například někteří neonatologové schopni jemným dotekem u miminka poznat skryté vady, které ve skutečnosti hmatem cítit nejdou, nebo zkušený hasič opustí místnost těsně před výbuchem, aniž by jeho smysly vědomě zaznamenaly náznak nebezpečí. Z popisu toho, jak funguje intuice vyplývá ještě jeden důležitý závěr. Oběma bude jejich intuice fungovat pouze v oblasti jejich specializace a nikde jinde.

Pokud se tedy někdo odvolává při svých závěrech na nějakou univerzální intuici, nebo univerzální selský rozum, tak je to jen proto, že zastírá – ať vědomě nebo nevědomě – svou neschopnost argumentovat. A to buď proto, že ve skutečnosti žádné argumenty pro podpoření svého názoru nezná/nemá anebo vědomě lže, aby své názory prosadil. Doufám, že po přečtení tohoto článku si všichni budeme dávat na moderní propagátory selského rozumu větší pozor.

Zdroje:
STERNBERG, Robert J. Kognitivní psychologie.
KAHNEMAN, Daniel, Myšlení rychlé a myšlení pomalé