O pravdě a lži

Ve svém minulém příspěvku jsem se dotkl pojmu pravda. V pár větách jsem popsal, co pravda není a o co se naopak opírá. Přesto jsem se následně v některých komentářích dozvěděl, že pravda je jako díra do…, tedy že každý má tu svou. Není mým záměrem se věnovat samotným komentářům, ale na druhou stranu by bylo poctivé se s pojmem pravda nějak vypořádat. Pojďme to vyzkoušet.

Jazyk, a nemám na mysli pouze ten náš český, funguje kontextuálně. To neznamená, že samotná slova by neměla svůj význam. Nicméně až v důsledku působení kontextu se lexikální význam aktualizuje ve smysl. Kontext není jen slovní, ale je to kompletní komunikační situace. To znamená, že významy nejsou statické.

Tento základní atribut jazyka bývá často nazírán jako nejednoznačnost nebo tekutost, čehož je v dnešních dnech zneužíváno k relativizaci základních kamenů našeho epistemického systému – tedy společného systému poznávání a popisování reality. Asi nejvíce zpochybněným je pojem pravda. I u něj platí, že jeho smysl je odhalován z kontextu sdělení, ale i přes současný babylonský příběh se lze dovolávat nějakých záchytných bodů při nutném rozlišování (jež může zůstat na svých hranicích rozostřené), které umožní oddělit například lhaní od pravdivosti. Britský filozof John Langshaw Austin velmi trefně prohlašoval, že základním atributem lhaní je neupřímnost, tj. vědomí toho, že je něco řečeno záměrně nepravdivě nebo jsou zamlčené důležité souvislosti, které fundamentálním způsobem mění smysl prohlášení, nebo má nositel prohlášení úmysl nedostát svému prohlášení atd. Tato neupřímnost je také hlavním rozlišovacím znakem mezi lhaním a tvrzením nepravdivé skutečnosti (tedy mezi dezinformací a misinformací). Pro pravdivost bude hledání vymezení pomocí nějakého podobného, jednoduchého, atributu složité, ne-li nemožné. Proto je nutné o obsahové náplni pojmu pravda uvažovat jako o dynamickém, nekonečně rozmanitém proudu souvislostí tvořících realitu našeho bytí, kde pravda není nějakým finálním postulátem, a tudíž nemůže být nikdy poznána ve své metafyzické úplnosti, ale může a měla by být neustále znovupoznávána. Tj. pravda se stává spíše pravdivostí. Pro tu pak bude třeba stanovit kritéria, kterými je možné rozlišit pravdivé výroky od těch nepravdivých. Pro stanovení těchto kritérií se obrátím k postupu, jenž je využíván čistě exaktními disciplínami – matematikou a fyzikou.

Využití tohoto postupu můžeme demonstrovat na příkladu z oblasti astrofyziky. Současné znalosti fyzikálních zákonitostí jsou, stejně jako jazyk, tak rozsáhlé a komplexní, že kdyby měly být všechny známé proměnné začleněny například do výpočtu oběžné dráhy Měsíce, byl by výpočet tak složitý, že by to znamenalo vynaložení neadekvátně velkého úsilí. Z tohoto důvodu výpočty některé z těchto proměnných nezahrnují. Výsledná vypočtená hodnota je od té, která by zahrnovala všechny známé proměnné, tak minimálně vzdálená, že je tento rozdíl zcela redundantní. Tomuto postupu se říká zanedbávání. Zanedbávání však nikdy neobsahuje popření ostatních proměnných a „míra“ zanedbávání je vždy užívána úměrně k požadovanému záměru a postupu, tak aby byl výsledek co nejpřesnější.

A stejně tak, s vědomím určité míry zanedbávání můžeme nadále o pravdivých výrocích smýšlet jako o těch, které jsou pozitivně verifikovány. Tj. jsou ověřeny a podloženy fakty, tak jak je tento pojem chápán v empirickém přístupu k poznávání reality. Fakt, na rozdíl od domněnky, musí být vnímán jako vyjádření skutečnosti, které je ověřitelné, formálně nezávislé na pozorovateli, případně není v rozporu se stávajícími poznatky lidského/vědeckého poznání, nebo je výsledkem vědeckého konsenzu. Z druhé strany nám pojem pravda / pravdivost, vymezuje jeho protiklad – nepravda. Tvrzení nepravdivé informace je akt, kdy je za danost prohlášeno něco, co je v rozporu s fakty. Pokud je prokazatelná přítomnost atributu neupřímnosti / záměru, mění se tvrzení nepravdy v lež. Z hlediska disruptivního působení na současnou realitu je ale jedno, jestli se jedná o lež, nebo nepravdu. Ze stejného důvodu není v tomto kontextu nutné rozlišovat mezi pojmy dezinformace, fake news, hoax etc. Všechny tyto pojmy se nacházejí v množině nepravdivých informací a liší se přítomností nebo absencí záměru, formou atd. Tento přístup k výše uvedeným pojmům není alibismem. Ano, je důležité zjišťovat a dokazovat, odkud se jednotlivé narativy šíří, abychom byli schopni odhalovat propagandistické a vlivové kampaně. Nicméně samotná prokazatelnost onoho záměru je v mnoha příkladech ne-li sporná, tak velmi těžko prokazatelná a poctivý přístup k jeho odhalení vyžaduje nějaký čas, úsilí a zdroje. Proto potřebujeme být schopni nějakým způsobem orientace i bez této znalosti, protože z hlediska případného společenského dopadu je podstatnější obsah, dosah a intenzita nepravdivého, nebo matoucího sdělení. Samostatnou a velmi důležitou kategorií je informace. Informace jako vědomí si sdělení, které, protože nemáme v danou chvíli možnost potvrdit, nebo vyvrátit jeho fakticitu, neklasifikujeme ani pojmem pravda, ani nepravda a nesnažíme se ho obsesivně zařadit na místo, které jsme mu vymezili v konstrukci našeho modelu reality. Pokud časem získáme aparát, informace atd., kdy informaci klasifikovat můžeme, vložíme ji na tu správnou hromádku. Tato vyrovnávací vrstva je v době informační zahlcenosti zcela nezbytná! V neposlední řadě bychom měli mít také odvahu k občasné revizi našich hromádek, a to opět na základě nově zjištěných skutečností, založených na zmíněné pozitivní verifikaci.

Takže ano, rozlišovat mezi pravdou a nepravdou je možné. Vyžaduje to však nějaké úsilí, schopnost rozlišovat mezi informací, domněnkou, hypotézou a názorem postaveným na fakticitě, schopnost odstupu od svých pečlivě budovaných narativů, skrze které následně vnímáme svět kolem sebe, schopnost vnímat kontext sdělení a odvahu se dívat na realitu takovou, jaká je. Tedy jako na velmi komplexní, velmi dynamickou a v naprosté většině případů neklasifikovatelnou intervalovými pojmy černá a bílá. Protože pokud kdy existoval nějaký univerzální cíl všech mistrů propagandy, byl to přesně stav, kdy ti, na které je působeno, přijmou za své, že s pravdou je to jako s onou dírou do…, že každý má tu svou. Člověk ve stavu této kognitivní disonance je totiž poddajnou loutkou toužebně čekají na povel loutkovodiče, který z krajiny nejistoty následně ukáže „správný“ směr, jak dát zmatku světa nějaký smysluplný tvar.

Austin JL. Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia 2000.