Článek
Fenomén ukrývající se za pojmy jako fake news, dezinformace či misinformace hýbe současným informačním prostorem a ovlivňuje vývoj v celé západní společnosti. V této úvaze bych se rád zamyslel na některými důvody „úspěchu“ tohoto fenoménu. Na začátek je však nutné objasnit, co vlastně jednotlivé pojmy znamenají. Samotné vymezení není tak úplně jednoduché a přesvědčit se o tom je možné třeba v historii hesla fake news na české Wikipedii. Současná wikipedie uvádí: „Fake news (doslovně „falešné zprávy“) jsou žánr tzv. žluté žurnalistiky (bulvární či neetické novinařiny) úmyslně šířící dezinformace či hoaxy za účelem ovlivnit a zmanipulovat příjemce. Do žánru fake news nepatří parodie či satira.“
(wikipedie online)
Pokud zalistujeme do historie úprav, nalezneme velké množství úprav této definice. Jednou ze zásadních změn v terminologii za poslední léta představuje slovo: úmyslně, a to ve spojení – úmyslně šířící dezinformace. Dalším problém se ukazuje v historii definice a vymezení pojmů dezinformace, případně hoax a jeho začlenění do definice fake news. K poměrně významnému upřesnění těchto oblastí došlo v nedávné minulosti, a to v únoru loňského roku, kdy přibyl následující odstavec.
„Fake news v užším významu je žurnalistický útvar, jehož důležitým znakem je záměrnost. Falešná zpráva je jakožto podvrh vytvářena účelově, vědomě, a tím se liší od zavádějící, chybné nebo poplašné zprávy (hoax). Chybná, mylná nebo nepřesná zpráva proto ještě nemusí být fake news. V širším významu však za falešnou můžeme považovat i neúplnou zprávu, jejímž hlavním účelem je pobavit čtenáře (srov. infotainment) nebo poukázat na obecnější nešvar jako v případě satiry či parodie. Od satiry a parodie však fake news odlišuje několik důležitých znaků: Ten, kdo zprávu publikuje, nedává najevo, že je smyšlená, a ani ten, kdo zprávu čte, ji jako smyšlenou nevnímá.“
(wikipedie historie online)
Stejné posuny bychom našli v historii úprav hesla – dezinformace jakožto základního stavebního kamene fake news. V obou případech budeme však narážet na jeden společný zásadní prvek. Prokazatelnost záměrnosti. Pojďme si to celé zjednodušit. Existuje lež a existuje nepravda. Obojí má stejnou náplň. Jedná se o sdělení, které obsahuje informace, jež jsou v rozporu s fakty. Tedy s něčím, co lze nezávisle ověřit, pozorovat, popsat – a to z více na sobě nezávislých zdrojů, nebo je v rozporu se současným vědeckým konsensem. U vědeckého konsensu je samozřejmě otázka složitější. Stávající konsensus mohu rozporovat a nedopouštím se lži, pokud ho rozporuji čitelně a na základě relevantních argumentů vycházejících z doložených pozorování, výzkumů atd. Lež, nebo nepravda je v pak v tomto kontextu popírání, skrývání (záměrné i nezáměrné) těchto konsensů a utváření sdělení, jehož základ tvoří pouze dojmy, nepodložené argumenty atd.
Rozdíl mezi lží a nepravdou je ve vědomí si toho, že říkám nepravdu. Lež je tedy záměrné tvrzení nepravdy za účelem ovlivnění úsudku a chování příjemce zprávy. A to je celý rozdíl mezi dezinformací (lež) a misinformací (nepravda). Fake news, hoaxy atd. jsou jen nadstavby tohoto základního paradigmatu.
Fake news, včetně dezinformací byly v minulosti vždy používaným prostředkem, a to za účelem matení „nepřítele“ – tj., k destabilizaci a ovlivňování skupin obyvatelstva. Jsou tak základními stavebními prvky propagandy. O té píši v jednom ze svých minulých příspěvků. Zde v další části již nebudeme řešit záměrnost nebo nezáměrnost misinformací a dezinformací, ale spíše jejich dopad. Protože z hlediska finálního působení ve veřejném prostoru není žádný rozdíl v jejich účincích. (Oblasti práva, či etiky jsou pak něco jiného.) Pokud vypiji Savo, protože se chci zbavit covidu, tak výsledek bude úplně stejný, ať jsem tomu uvěřil na základě šířené lži, nebo nepravdy, kterou mi třeba v dobré víře poslal ne příliš chytrý kamarád v řetězovém e-mailu.
Kvůli ohromnému množství informačních zdrojů a jejich velmi snadné dosažitelnosti nabírá šíření nepravd a lží v současnosti rozměru, na který evidentně společnost nebyla připravena. Fake news, dezinformace, lži, nepravdy atd. se tak stávají každodenní realitou a neschopnost rozlišovat kvalitu a věrohodnost zdrojů ovlivňuje soudobou společnost v nebývalé míře.
Dochází k fatální relativizaci názorů. Nerozlišuje se mezi názorem založeným na alespoň nějakých objektivních faktech a pouhou domněnkou. Situace dospěla do tak paradoxních mezí, že ti, jenž upozorňují na nepodloženost některých tvrzení, jsou napadáni za to, že nesmýšlí demokraticky a brání ostatním v projevení jejich názoru. Vlády západních zemí se v tomto informačním chaosu marně snaží o regulaci falešných zpráv a hledají cesty, jak jejich šíření bránit. Následně jsou však tyto snahy také napadány za nedemokratické chování a společnost se tak ocitá v bludném kruhu.
Cílem této krátké úvahy rozhodně není detailní rozbor situace. Té se podstatně šířeji, včetně analýzy vlivů algoritmů sociálních sítí, věnuji v knize Z Babylonu do Silicon Valley, kterou si již nyní můžete v nakladatelství Pointa předobjednat. Rád bych se však zamyslel na tím, jak je možné, že se lži a nepravdy staly šiřiteli alternativních realit a podílejí se tak přímo na formování světa. K tématu fake news a dezinformací existuje velké množství teorií a úvah, a to napříč vědními obory. Jednou z cest je tak například hledání spojitosti mezi tímto fenoménem a novými objevy na poli zkoumání chování lidské mysli, na které je možné se dívat jak z hlediska psychologického, tak také třeba pohledem neurověd. V neposlední řadě bych se rád dotkl poukázáním na spojitost mezi tímto fenoménem a – nebojím se říci – nadužíváním moderních informačních a komunikačních technologií v běžném životě.
Evoluce a mozek
Důvody „úspěšnosti“ lži a nepravdy jsou dány řadou faktorů. Některé jsou očividnější, ovšem existují i zajímavé spojitosti, které na první pohled vidět nejsou. První spojitostí, kterou bych rád zmínil, nebo možná spíše naznačil, je spojitost mezi inklinací k názorům a zprávám, které dávají jednoznačná vysvětlení a schopností koncentrace, soustředění, efektivního rozhodování a také emoční inteligencí. Lidé přirozeně hledají cestu z chaosu a nejistoty a hledají řešení, která by je z jejich nejistot vyvedla. A to řešení co nejdosažitelnější a nejjednodušší, i když z dlouhodobého hlediska málo efektivní.
Toto tvrzení dokládá například tzv. Marshmallow test. Série těchto testů začala v pozdních šedesátých letech minulého století na Stanfordské univerzitě. Walter Mischel s ostatními výzkumníky provedli sérii testů, ve kterých zkoumali, jak děti upřednostňují jistý zisk, i když je jasně menší, před ziskem větším. Ten byl však v testu podmíněn schopností jisté disciplíny a sebekontroly. Děti dostaly maršmelounový bonbón. Ten byl položen na talířek a dětem bylo řečeno, že mohou dostat další, ale musí nějaký čas vydržet nesníst ten první. Poté byly ponechány v místnosti. Ta byla sledována po dobu zhruba 15 minut. Další bonbon získala méně než jedna třetina dětí. Po dlouhodobém sledování se zjistilo, že se skupiny děti, které dokázaly odolat, vyrůstají úspěšnější dospělí jedinci. Překvapivé zjištění bylo, že schopnosti sebekontroly a emoční inteligence mohou být pro úspěšný život důležitější než tradičně měřené hodnoty, jako je IQ. (University of Rochester (2012) online)
Zde je nutné se pozastavit nad termínem emoční, nebo emocionální, inteligence – EQ. „EQ je jakousi obdobou účinné kapacity rozumu (IQ), v oblasti citové. Zahrnuje schopnost porozumění pocitům a emocím vlastním i jiných lidí tak, aby nám neznepříjemňovaly život, ale spíše přinášely potěšení. Vysoká EQ disponuje jedince ke zvládání nejrůznějších problémů plynoucích z mezilidských vztahů i problémů souvisejících s vnitřní citovou nevyrovnaností. “ (PACOVSKÝ, 2006, s. 36)
Je zde tedy spojitost mezi schopností sebekontry a EQ. Oba tyto faktory mají z dlouhodobé perspektivy zásadní vliv na další rozvoj jedince. Není předmětem tohoto zamyšlení zabývat se možnostmi rozvíjení sebekontroly a EQ, přestože to zajisté, alespoň v nějakém rozsahu, možné je. Pro další úvahu je podstatné, že přirozená schopnost sebektroly a větší EQ souvisí se schopností se rozhodovat a vážit, co je v danou chvíli podstatné, co nabízí objektivně lepší, i když náročnější řešení. Tj. schopnost myslet v souvislostech. A že tyto schopnosti a vlastnosti ovliňují úspěšnost člověka v jeho životě. Dalo by se tedy vyvodit, že mezi lidmi neúspěšnými je rozhodně větší procento těch, kteří těmito schopnostmi nedisponují.
Sociální psycholog Jan Krajhanzl k přejímání nepravd a lží jako faktů mimo jiné říká: „…existují i výzkumy, které ukazují, že mezi nejrizikovější skupiny patří rovněž lidé ohrožení chudobou. Ti například často zajídají svou frustraci velmi tučným, sladkým a slaným jídlem, v důsledku svých ekonomických možností zpravidla dost nekvalitním. Stejně tak častěji konzumují ty nejhorší mediální odpady, jako je například ryzí bulvár nebo různé formy reality show, kde ‚stříkají‘ emoce. Potřebují hodně silné podněty, aby zapomněli na své starosti.“
(Krajhanzl online)
Jak již bylo řečeno, vzhledem k rozsahu této úvahy, budu spíše naznačovat jednotlivé souvislosti, než je detailně zkoumat. A proto se posunu dále. Několikrát byl zmíněn termín pozornosti, soustředění. Tyto vlastnosti lidské mysli souvisí s fungováním mozku a zde se vyjevují další důležité a zajímavé souvislosti.
Jednou ze skupiny schopností, které nás zásadně evolučně zvýhodňují, je schopnost analytického myšlení, schopnost syntézy, schopnost induktivního a deduktivního myšlení, tedy již zmíněné myšlení v souvislostech. Za procesy, které jsou při tom tomto typu myšlení používané, odpovídá nejmladší část mozku.
„Ve chvílích přímé pozornosti více ovlivňuje naši psychiku prefrontální mozková kůra, a to prostřednictvím tzv. sestupných procesů. Je to evolučně nejmladší – a můžeme říct nejlidštější – část mozku. Díky ní vnímáme svět s větším soustředěním. Jsme otevřenější novým podnětům. Více přemýšlíme logicky a v souvislostech. Dokážeme pochopit složitější problémy. Více se dokážeme řídit svou vůli, lépe se ovládáme. Pozorněji nasloucháme druhým lidem i vlastním pocitům.“ (Krajhanzl online, cit.)
Tato část mozku je tedy evolučně „nejméně trénovaná“. Její požívání spotřebovává největší množství energie a nejrychleji se unaví. Ještě v nedávné minulosti jsme této části mozku dovolovali častý odpočinek. Odešli jsme z práce a věnovali se svým koníčkům, nebo rodině. Ve chvílích našeho volna měla zkrátka volno i tato část mozku. Během velmi krátké doby jsme se dostali do situace, kdy jsme zahlceni proudem informací téměř nepřetržitě. I uprostřed procházky v hlubokém lese můžeme řešit naléhavý pracovní úkol, či se dozvědět o zásadním propadu akciového trhu. Ke zpracování takovýchto informací a zaujetí efektivního postoje potřebujeme evolučně nejmladší část mozku. Ale ta zrovna potřebuje odpočívat. Co se tedy stane? Zapojí se vývojově starší a silnější části našeho mozku.
„… tzv. vzestupné procesy z bazálních ganglií a amygdaly. Tím na nás působí evolučně starší – můžeme zjednodušeně říci zvířecí – části mozku. V takových chvílích se rozhodujeme více impulzivně. Bez hlubšího rozmýšlení. Automaticky. Myšlenky se střídají v asociacích a obrazech.“ (Krajhanzl online)
Velmi podobný koncept popisuje Daniel Kahneman v knize Myšlení rychlé a myšlení pomalé. Jeho tým exaktně prokázal, že schopnost hlubokého, analytického myšlení, tedy tzv. pomalého myšlení, je možná pouze krátkodobě a spotřebovává velké množství energie. Jakmile dojde k únavě, otěže přejímá tzv. rychlé myšlení. Tedy to myšlení, které je řízeno „zvířecí“ částí mozku. (Kahneman, 2012)
Moderní komunikační technologie a pozornost
V tuto chvíli se dostáváme k zásadnímu vlivu moderních informačních a komunikačních technologií. To, co se nepovedlo novinám, rozhlasu a televizi, se během posledních patnácti let povedlo internetu ve spojitosti s přístroji, které můžeme mít stále u sebe. Najednou máme všechna média v jedné malé krabičce, která nás může zásobovat obsahem 24 hodin denně. Tak ohromnému přísunu informací nikdy v dějinách člověk nečelil. Je to pro lidský mozek úplně nová situace, se kterou si neví rady, a proto používá mechanismy nastíněné výše.
Nástup moderních informačních technologií, mimo kvantitativní posun, přinesl ještě jednu zásadní změnu. Obsah na přání. A ten fenoménu fake news pomohl prakticky k „dokonalosti“. Na začátku úvahy jsem se zmínil o tom, že lidé inklinují většinou k jednoduchým a jistým řešení. A potřebují se orientovat, nebo mít pocit, že se orientují. To v záplavě tak různorodých informačních zdrojů prakticky není možné. Je proto daleko jednodušší vybrat si zdroje, které podporují jejich vidění světa. Vznik tzv. alternativních médií poptávku po těchto zdrojích vyplnil. K tomu se přidala skutečnosti, že člověk je v těchto izolovaných vesmírech ostatními účastníky neustále podporován ve vybraném vnímání skutečnosti a už vůbec nepotřebuje své názory s ničím porovnávat. Tyto sociální bubliny legitimizují názory svých členů svou samotnou existencí. Najde-li člověk dostatečnou oporu pro své jednání a vnímání v okolí, stává se jeho jednání legitimní ať je jakékoliv. Není to tak dávno, co bylo v jisté společnosti naprosto legitimní posílat příslušníky vybraných národnostních menšin do plynových komor. V neposlední řadě, nám tuto selektivní on demand realitu servírují samotné algoritmy sociálních sítí!
Mohlo by se zdát, že bludný kruh je uzavřen. Ale bohužel ještě není. K uzavření kruhu chybí ještě zamyšlení nad tím, proč máme takovou potřebu konzumovat ohromné množství informací a nezbývá nám pak sil na jejich řádné vyhodnocení. Bohužel i v této oblasti se dostáváme až k evolučním faktorům. Před třemi lety vyšla velmi zajímavá studie, která na otázku – proč potřebujeme tolik informací – dává poměrně jasnou odpověď. Ve studii se jménem „Parietal neurons encode expected gains in instrumental information“ (PNAS online) je popsáno, zjednodušeně řečeno, že náš mozek dává přednost podnětům, které poskytují větší množství informací. Čím více, tím lépe. Ve větším množství je totiž větší pravděpodobnost řešení. Je to elegantně jednoduché a funkční, ale v současných podmínkách to také může být zásadní pastí.
Závěr
„Nejsou to technologie, čeho bychom se měli obávat. Je to život, ve kterém jsme neustále připojeni, neustále přerušováni, neustále rozptylováni, neustále bombardováni informacemi a požadavky.“ (Babauta, 2016, s. 40)
Citát výše vystihuje podstatu problému a zároveň napovídá, kde je možné hledat řešení. Je třeba se naučit pracovat s informacemi a jejich množvím zcela jiným způsobem, než jak jsme byli zvyklí. A to minimálně na dvou úrovních. První úroveň je hodnocení zdrojů. Již děti na základních školách by se měly seznámit s tím, že jsou jsou zdroje různé a jak je rozlišovat. Druhá úroveň je práce s informacemi a moderními technologiemi obecně. Vypadá to, že pokud se nechceme v záplavě informací a podnětů úplně ztratit, je nutné si dávat jakýsi informační půst. Zkrátka nechávat mozek odpočívat, aby měl dostatek energie na soustředění, schopnost vnímat věci v kontextu, analyzovat – tedy jazykem Daniele Kahnemana – používat tzv. pomalé myšlení. To, co psychologové nazývají duševní hygienou nyní ještě nabývá na významu. Umění relaxovat, procházky přírodou, sport – všechny tyto, často banálně vnímané, stokrát opakované rady – mají svou důležitost i v otázce, jak se vypořádat se lží a nepravdou v informačním prostoru. Obě tyto úrovně je nutné propojit. Žádná z nich sama o sobě řešením není.
Zdá se, že toto jsou jediné zbraně, které mohou sílu fake news porazit. Jsou to však zbraně dlouhodobé a vyžadují koncepční změnu přístupu k práci s informacemi, která se, pokud má být účinná, musí stát součástí základního vzdělání. Stejně jako čtení a počty.
Vnější regulace informačních toků, tak se o ní již nyní uvažuje a někdy je již realizována, může být za určitých podmínek také prospěšná, ale na druhou stranu může mít zcela opačný efekt. Což již nyní můžeme vidět. Pocit, že je něco zakazováno, je vnímám jako restrikce, cenzura, a vede naopak k větší inklinaci k tzv. alternativním médiím. Proto je nutné s tímto nástrojem pracovat velmi obezřetně. Spíše než cenzurovat, tak označovat a ukazovat, proč je daná zpráva lživá. Nicméně všechna tato řešení už jsou z kategorie hašení požáru. Předcházet požáru je zřejmě možné pouze pomocí strategie zmíněné v předchozím odstavci.
Seznam použitých zdrojů
BABAUTA, L., 2016. Soustředění: jak nalézt klid a jednoduchost v hektické současnosti. V Brně: Jan Melvil. ISBN 978-80-87270-10-3
PACOVSKÝ, Petr. Člověk a čas – Time management IV generace. 2., aktualizované vydání. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1701-2.
KAHNEMAN, Daniel. Myšlení: rychlé a pomalé. V Brně: Jan Melvil, 2012. Pod povrchem. ISBN 978-80-87270-42-4
University of Rochester (2012). The marshmallow study revisited: Delaying gratification depends as much on nurture as on nature.
PNAS (Proceedings of the National Academy of Sciences). Parietal neurons encode expected gains in instrumental information.
Wikipedie historie: Otevřená encyklopedie: Fake news [online].
Jan Krajhanzl: Sociální psycholog: Vyčerpaná pozornost se stává součástí našeho života. A fake news z toho těží. [online]. Česká televize
