Článek
Socio-kulturní brýle
Možná jsem příslušníkem úplně poslední generace, která nečetla Černé barony jako komedii, nýbrž jako temnou satirickou reflexi skutečného vesmíru jménem ČSLA – Československá lidová armáda. Pokud existoval v tehdejším Československu vesmír, kde mohl člověk – bez toho aniž by se musel ocitnout na křesle některé ze služeben StB – nasát a prožít esenci ruského, tehdy sovětského, myšlení, byla to armáda. Nevím, jak její elitní složky, ale ta část, kde se prolínaly hranice mezi armádou a civilem, tedy v předpeklí jménem základní vojenská služba, byla skutečně ryzí ochutnávkou importované logiky země, kde včera znamenalo dnes. Pamatuji si velmi živě na – naštěstí velmi krátké – setkání s tímto světem. Na ten pocit, kdy se mozek všemožně snažil pochopit, najít nějaký smysluplný vzorec, nebo aspoň nacítit – jak se sakra v tomhle vesmíru přemýšlí. Jedním z vodítek, kterého se bylo možné aspoň trochu chytit, byl mocenský primitivismus využívající ty nejtemnější pudy divoké smečky. Zbytek už bylo možné popsat pouze replikou slavného dialogu mezi Kefalínem a Terazkym, ve kterém i slovo absurdní nabývá na své metaabsurdnosti.
Možná právě tento okamžik prozření mi dnes umožňuje nahlédnout do dění v Rusku i jinak, než skrze naše socio-kulturní brýle, které jsou, naštěstí, vybroušeny z většinové části hodnotami civilizace, která se opírá o dědictví antiky, křesťanství a osvícenství a také o tragické dědictví holokaustu, jakožto historického vykřičníku, jenž se proměnil v důraz naší civilizace na hodnoty humanismu. Tyto brýle mají ale jednu nevýhodu. Pokud nepochopíme, že jimi na svět nekoukají všichni pozemšťané, bude docházet k velmi vážným nedorozuměním a nepochopením. Byly to právě tyto brýle, které, i když Putin přesunul skoro celou armádu k hranicím Ukrajiny, způsobily, že se většina západního světa – a to včetně příznivců kremelského diktátora – utěšovala, že je to blamáž. Vypráví se takový příběh: Když dorazily první lodě Španělských žoldnéřů k pobřeží Jižní Ameriky, domorodí obyvatelé koráby neviděli. Viděli jen nekonečný oceán a modré nebe, na které ukazovaly prsty dětí a vyděšené oči jejich šamana.
Změna podmíněná sebereflexí
Když praskla železná opona, nastal – mimo jiné – čas kritické reflexe vlastních dějin. Reflexe, kterou muselo urazit, ne lehce, Německo, aby se stalo tím, čím je dnes. Tedy vyspělou a bohatou západní ekonomikou, jejíž právní systém se opírá především o nezpochybnitelná práva každého jednotlivce. Tato reflexe nyní čekala i na státy bývalého východního bloku. Začaly se otevírat archivy a na světlo začala prosvítat utajená historie. Poprvé jsme mohli slyšet o ukrajinském hladomoru, o paktu Ribbentrop–Molotov, o polské Katyni, do kronik se začaly vracet listy popisující násilnosti našich osvoboditelů v roce 1945, o únosech Československých elit po roce 45 do ruských gulagů a mnoho z lidí čekala velmi bolestná poznání o tom, že ten, kdo na ně celou dobu donášel, byl ten který milý kolega z práce, nebo třeba také dobrý kamarád.
Na příběhu paktu Ribbentrop-Molotov lze demonstrovat jednu kruciální skutečnost, kterou jsme si hodně dlouho nepřipouštěli. Ribbentrov v roce 1943 nařídil, aby celá smlouva, která čítala skoro 10 000 stran!, byla přehrána na mikrofilm. (Pro upřesnění. Pakt o neútočení samotný tajný nebyl, ale obsahoval tajné dodatky) Jenom díky tomuto aktu a německému úředníkovi jménem Karl von Loesch, který na konci války mikrofilm nezničil, ačkoliv tak měl nařízeno, ale ponechal si ho jako materiál, který mu měl pomoci zajistit pohodlný život v Americe – což se mu povedlo – se o něm svět dozvěděl. Dokument byl knižně publikován v roce 1947, nejdříve ve Spojených státech a následně ve zbytku svobodného světa. Sovětský svaz existenci tajných dodatků, ve kterých si mj. Stalin s Hitlerem porcovali východní Evropu, popíral. Tehdejší sovětské ministerstvo zahraničí vydalo publikaci Falsifikátoři dějin, kde nejenom že vyvracelo – ústy samotného Molotovova – existenci tajné dohody, ale dokonce tvrdilo, že skutečná dohoda tohoto typu, namířená proti Rusku, byla podepsána mezi západními mocnostmi a Německem v Mnichově.
Když praskly okovy mezi východním a západním blokem, byla v roce 1992 z kremelských archivů odtajněna i ruská verze, včetně tajných dotatků, tohoto paktu. Nosila se trička s Gorbym, který vyjádřil lítost i nad okupací v roce 68, a svět se zdál v pořádku. I Rusko nastoupilo cestu kritické sebereflexe…
A pak, zcela nepovšimnutě, se vydalo zpět. V ruských učebnicích dějepisu se rozhodně o tajné části paktu Ribbentrop-Molotov nic nedočtete, Katyň se stala opět zakázaným slovem a lidé přestali strhávat sochy Stalina. O osudech válečných veteránů a zvěrstvech, které na nich byly páchány vlastním národem, se nejenom že nemluví, ale jsou označeny za západní propagandu. Rusko začalo přepisovat své dějiny znovu. Mělo to být varovným znamením. Protože stejně tak, jako jednotlivec, který nenajde odvahu se postavit vlastním kostlivcům a místo toho se je snaží vytěsnit, nakonec skončí v jejich moci, tak se děje i celým národům. A stejně tak jako člověk, který je v jejich zajetí, trpí celoživotním mindrákem před těmi, jimž se to podařilo, trpí jím i národ. Postupem času se tento mindrák promění v nenávist a ti, jenž jsou nenáviděni se stanou substitucí kostlivce, který nepřestane z hlubin nevědomí nikdy dotírat.
Kontrolní otázka
A tak se možná odpověď na to, co se to dělo na cestě od Dněpru k řece Moskvě (z finského Temná řeka) skrývá v jedné známé kontrolní otázce: Teď by mě zajímalo, jestlipak víte soudruzi, jakou má takovej samopal vzor 24 kadenci. Nevíte, co? Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej samopal vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! Někdy ještě mnohem rychlejší. Tak teď to víte, ale jako kdybyste to nevěděli! Jinak politická diverze a vojenský soud.
V nejbližších dnech se objeví mnoho analýz toho, co se v Rusku dělo tento víkend. Já si myslím, že se nedělo nic. Že se jen díváme, podivným časostrojem zpět do doby, kdy slovo absurdní potřebovalo dovysvětlit majorem Terazkym, abychom se alespoň částečně mohli dotknout zákoutí pokroucené a choré duše jednoho národa.
Zdroj
Sovětsko-nacistická jednání v prvních týdnech druhé světové války - www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0903/005-015.pdf
