Spor o pravdu. Esej o hledání pravdy v postfaktickém světě

Pokud bychom se na přístup k realitě poměrně velké části obyvatel, živený z nejvyšších pater různými Hamplovými, Davidy, Bobošíkovými atd. dívali jako na sociologickou a psychologickou případovou studii, tak by bylo poměrně stylové si k tomu pustit písničku od Lucie, ve které se zpívá, že středověk nekončí, středověk trvá.

Způsoby myšlení a interpretace reality, které stojí za příběhy všech těch upálených za kacířská prohlášení typu – země není středem vesmíru, země není placatá, místo kadidla by bylo opravdu lepší se umýt a mrtvoly rychle zakopat – , neschopnost rozeznat rozdíl mezi kauzalitou a korelací, záměna dojmů s fakty, nekritické a nekomplexní, polarizované a na vymezování se založené způsoby uvažování jsou v lidském myšlení totiž stále pevně zakořeněné. A v situacích, kdy se ocitáme na nejisté půdě globálních rozměrů a ztrácíme orientaci, začínají znovu svůj boj za dominantní myšlenkový směr. Připraví se smolné koule, praky, vytáhnout se vlajky na hradby a jde se bojovat další předem prohraná bitva o pravdu.

Ve skutečnosti ale nejde o zápas o pravdu, ale o přístup k hledání pravdy. O přístup, který se zásadně osvědčil a pomáhá nám již století se v realitě kolem nás orientovat a mít tak možnost, s daleko vyšší mírou pravděpodobnosti, omezit škodlivé, či dokonce katastrofální, dopady našeho jednání a rozhodování. Ani tento přístup však není bez rizika. Lapidárně shrnuto, dokud za záhadná úmrtí španělských a domorodých horníků, v období kolonizace dnešního Peru, mohl boží hněv, moc se s tím dělat nedalo. Až když se opustily spekulace a začaly se zkoumat skutečné příčiny, bylo možné najít viníka. Nebyl jim ani bůh, ani šamani původních obyvatel, ale rtuť. Toto zjištění mělo dva zásadní důsledky. Ten pozitivní spočívá v tom, že nám umožní se podobné situaci vyhnout, ten horší spočívá v tom, že už to příště nemůžeme hodit na boha, ale že za smrt horníků v tomto ohledu neseme odpovědnost my. A zodpovědnost je někdy těžké břímě. Proto ji tak rádi necháváme na těch, co ji ochotně, v touze po moci, za nás „ponesou“.

V Rusku je to stále boží vůle, která opravňuje realizovat zvrhlé imperialistické choutky země, kde zítra znamená včera a pravda není ničím jiným než slovem vůdce, který tuto vůli naplňuje. Naše civilizace, doufám, už toto období překonala. Avšak v podzemních vodách nevědomí a strachu stále klokotá krev starých časů. Jediné, co můžeme, je posvítit do skrytých síní světlem pravdivosti. Pak je tu samozřejmě ještě rozměr morální, ale morálka se ukázala v lidských dějinách ještě ohebnějším médiem než pravda, tak ji pro následující úvahu vynecháme, ať si to nekomplikujeme. Ono i s tou pravdivostí to bude fuška.

Ve složitých společenských děních to s empirickými důkazy není vždy tak jednoduché jako třeba v případě hledání důkazů usvědčujících tezi o placatosti země z nepravdy. Poctivý, na myšlenkách osvícenců založený, způsob myšlení a přístup k interpretací reality nás velmi často dovede na nejistou půdu otázek, možností, spletitých zákonitostí a my se velmi často v těchto chvílích nejednoznačností uchylujeme ke zkratkovitému způsobu myšlení, které nám poskytuje úlevu a pocit kontroly nad realitou, protože v tu chvíli máme místo otázek jasné odpovědi. Konečně známe pravdu! Ovšem i v takovýchto chvílích bychom měli setrvat a zůstat pokorní a poctiví. Historická zkušenost nám v tom dává jednoznačně za pravdu. Zkrátka pevný terén pod nohama může být tvořen třeba jen velmi malým množstvím faktů, ale nikdy ne velkým množstvím spekulací. A tuto pevnou půdu pod nohama potřebujeme ve chvílích nejednoznačnosti ze všeho nejvíce.

Pravdivost je v tomto smyslu poznávání pravdy. To s sebou nese paradox – může se mýlit. Abych lépe osvětlil, co tím myslím, nechme se chvíli unášet na vlnách imaginace: Je horká letní noc. Pláže ostrova Kréta, přes den plné turistů, utichly. Kolem půlnoci se profesoru Antropiovi rozdrnčí telefon. Volají mu ze seismologického ústavu. O chvíli později už se připojuje na univerzitní VPN a nevěřícně zírá na záznam seismických vln nebývalé síly s epicentrem ve Středozemním moři.

O dvě hodiny později se spojuje společně se svými kolegy, zástupci krizového štábu a premiérem, přes virtuální konferenci. Následuje bouřlivá diskuse. V této diskusi všichni uznávají, že nikdy nic takového neviděli. Takto silné seismické vlnění je považováno v této oblasti za nemožné. Nicméně bylo potvrzené z pěti různých míst, a to i od kolegů z afrického pobřeží. Někteří odborníci hledají důvody, které mohly vést k této anomálii, aniž by skutečně muselo dojít k nějakému významnému pohybu tektonických vrstev. Další snášejí argumenty o tom, že i kdyby uprostřed Středozemního moře vybouchla sopka, jejíž existence je také velmi nepravděpodobná, tak by homogenní tektonické podloží odstínilo následné otřesy. Po půl hodině vzrušené debaty se zeptá premiér profesora Antropia na jeho názor. Profesor odpovídá: „Anomálie zaznamenaná přístroji je skutečně zvláštní. Jednotlivá měření jsou na sobě ale nezávislá, a proto z důvodu časové tísně doporučuji předpokládat, že jsou pravdivá. Nemáme žádné modely, které by plně odpovídaly podmínkám, které jsou specifické pro oblast Středozemního moře. Můžeme se tedy opřít pouze o standardní modely našich kolegů z jiných oblastí. Výpočty pro tyto modely říkají, že máme zhruba patnáct hodin času na evakuaci a je třeba okamžitě varovat všechny ostrovy a všechny pevninské země kolem Středozemního moře.“

Rozhostí se ticho. Po chvíli premiér říká: „To způsobí paniku a následné ohromné ekonomické škody. A stejně nestihneme zachránit všechny. Co když je to jen planý poplach?“

Profesor Antropius na to odpoví. „Ano, třeba to je planý poplach a já i vy budeme čelit posměchu a skončíme ve vězení za způsobené škody. Možná kvůli tomuto rozhodnutí i někdo zemře. Já vám však nemohu dát, na základě veškerých poznatků, které máme k dispozici, žádnou jinou radu. Ano, představa, že skončím ve vězení a v opovržení není rozhodně nijak lákavá, ale daleko horší představa je, že jsem mohl zachránit miliony lidí a neudělal jsem to.“ (Btw. profesor Antropius svým přístupem ukázal také na jistý transcendentní rozměr pravdivosti, který se dotýká témat morálky, charakteru atd., ale jak jsem slíbil, nebudeme si to komplikovat)

Pravdivost v sobě tedy vždy nutně obsahuje prvky nejistoty. Nikdo z imaginárních osob našeho příběhu pravdu znát nemohl. Ta se skrývala v mlhách budoucnosti. Avšak bylo třeba učinit rozhodnutí. Činit rozhodnutí je naprosto běžná zkušenost každého lidského života. K racionálnímu rozhodnutí potřebujeme zhodnotit fakta, která jsou v tu chvíli k dispozici a pak se na jejich základě rozhodnout. Tato fakta neposkytují prakticky nikdy zcela jasné, natož stoprocentní pokrytí celé mapy skutečnosti.  Pokud však místo faktů přijdou na řadu spekulace, úvahy vytržené z kontextu, emoční reakce atd. riskujeme vždy více, než můžeme ztratit.

Lidé, jejichž profese vyžadují schopnost jasného úsudku se učí, jak s přirozenými zkratkovitými a emočními reakcemi pracovat. Respektive, jak je předběhnout. A je jedno, jestli se jedná o příslušníky speciálních jednotek, o kosmonauty, nebo o záchranáře.  Základem je vždycky totální akceptace podmínek, ve kterých jsme se ocitli, zmapování dostupných faktů a následné stanovení priorit a posloupných kroků, které k vyřešení situace vedou. Čím větší znalosti v dané oblasti, tím více možností, jak se situací naložit. Ale vždy na pevném podloží, postaveném ze základních, výše jmenovaných, ingrediencí.

Většina z nás není kosmonauty a nemusí se rozhodovat v situacích, které poskytují minimum času a maximální stresový faktor, avšak výše popisované tvoří základ myšlení, které vyvedlo lidstvo z hlubin středověké tmy. Tento způsob myšlení byl úplným opakem tehdejšího myšlenkového paradigmatu. Na místo ohromného množství spekulativních souvislostí a zvykových tvrzení, postavil daleko menší počet faktů, které šly opakovaně ověřit a prokázat. Výklad reality začal odvozovat od této jednoduchosti, odmítl jakékoliv spekulace a veškerá tvrzení podrobil neúprosnému empirickému zkoumání.  Tento myšlenkový proud, ve snaze o co nejvíce objektivní výklad společně žité reality, hledal další východiska, která by pomohla k tomu, nenechat se nachytat nějakými dalšími myšlenkovými stereotypy, které často zavádí hledajícího na falešnou stopu. Jedním z těchto východisek (mimo již zmíněnou empirii) je postulát, který říká, že korelace neimplikuje kauzalitu. Tento postulát je dodnes naprostým základem kritického myšlení a současná situace poměrně bolestně odhaluje pravdu, že od dob prvních osvícenců, je stále nedostatkovým zbožím.

Co nám tento postulát říká? Představte si, že bydlíte někde na břehu oceánu. Poměrně pravidelně míváte bolesti hlavy. A protože můžete oceán pozorovat z okna svého bytu, tak si všimnete, že vás bolí hlava vždy, když je odliv. Tyto dva jevy spolu tedy velmi pravděpodobně souvisí. Je mezi nimi vztah. Korelace. Středověké myšlení zcela určitě z předešlé věty vynechá po tomto zjištění slovo pravděpodobně a následně prohlásí, že ustupující oceán je příčinou vaší bolesti hlavy. Kritické myšlení na tuto hru nikdy nepřistoupí a hledá dále. No, a tak přijde na to, že tyto dva jevy nejsou v příčinné souvislosti (nejsou kauzální), ale mají společnou příčinu v gravitační síle Měsíce. V našem příkladu by se ještě slušelo říci, že příčinou vaší bolestí hlavy není gravitační síla Měsíce samotná, ale vaše hypersenzitivita na tento jev, protože naprostou většinu lidí při odlivu hlava nebolí.

Středověké myšlení, které je v současné době nejvíce viditelné u různých konspiračních partiček, ale velmi často také okolo ohňů novodobých ezoteriků a ohromné zastoupení najdeme, obzvláště v České kotlině, v každé hospodě a v neposlední řadě ho nalezneme také u mnoha vrcholných politiků a dalších lídrů, což je možná nejvíce strašidelné, nejenomže není schopné mezi těmito dvěma jevy rozlišovat, ale zcela účelově s korelací pracuje podle osvědčeného středověkého vzorce, kdy to, že Andula sbírá bylinky a pořídila si nové koště, jasně souvisí s úhynem krav v naší vesnici, a tak si zaslouží upálit.

Nové myšlenkové paradigma přineslo i další „triky“, které mu pomáhaly a stále pomáhají v poctivém hledání pravdy. Pravdy nikoliv ve smyslu nějakého finálního postulátu, ale pravdy ve smyslu dynamického, nekonečně rozmanitého proudu souvislostí, který tvoří realitu našeho bytí. A tak se také naučilo pracovat s něčím, čemu se říká Occamova břitva. Je to princip logické úspornosti. Na Wikipedii je použitý tak kouzelný výklad, že si ho dovolím použít i zde: Occamova břitva řeší problém nekonečné rozmanitosti teorií, které vedou ke stejným výsledkům. Například k Newtonovu gravitačnímu zákonu lze formulovat alternativní teorii, která říká, že gravitační síla je ve skutečnosti poloviční než podle Newtonova zákona, a zbytek způsobují jinak neviditelní a neměřitelní trpaslíci, kteří tělesa postrkují tak, aby se zdánlivě chovala podle Newtonova zákona. Trpaslíci ovšem s postrkováním přestanou v roce 2069, což bude znamenat konec známých fyzikálních zákonů. Occamova břitva z nespočetného množství takových alternativních teorií vybírá právě Newtonův zákon, který žádné trpaslíky nepotřebuje.

Za trpaslíky můžete v kontextu témat dnešního světa směle doplnit třeba Ilumináty, chemitrails, světové spiknutí židozednářů, utajené laboratoře na bojové husy na Ukrajiny atd. atd. Všude, kde jako původci všeho zla figurují podobné entity, lze dojít k podstatně jednodušším vysvětlením.

Dalším pomocníkem může být třeba zjištění, že pokud byl nějaký jev milionkrát ověřen, je dobré s ním pracovat jako s pravdivým ve všech úvahách, které jsou na něm závislé. Takže pokud budete třeba chtít zjistit, jestli plot, který jste postavili nad svým domem, zabrání uvolněným kamenům ze svahu, aby vám neskončily na gauči, není třeba ve svých výpočtech dokazovat existenci gravitace.

S technologickým rozvojem dostal osvícenský pohled na svět k dispozici další nástroj. A to kvantitativní výzkum s velkou množinou vstupních dat. Najednou bylo možné pracovat a porovnávat jevy ve světle velkých čísel. Zde se ukázal princip „korelace neimplikuje kauzalitu“, jako naprosto klíčový. Ohromné množství nasbíraných dat svádí k divokým interpretacím a k pokušení, které je rovno tomu Faustovskému. Kvantitativní a kvantitativně komparativní výzkumy hrají v současné interpretaci situace královskou úlohu. Bohužel, kvalitní a tím pádem relevantní kvantitativní výzkum, vyžaduje dobrou metodologii, stanovení jasné hypotézy, která se stává základním stavebním kamenem výzkumu, použití kvalitních a objektivních hodnotících škál atd. Zde už je běžný člověk zcela ztracen, protože většina lidí není schopna rozlišit dotazníkový formulář, kde se vedoucí spolku revolučních odmítačů růžového marcipánu, ptá ve facebookovské skupině revolučních odmítačů růžového marcipánu, jestli mají rádi růžový marcipán, a jehož výsledkem je jednoznačné zjištění, že nikdo nemá rád růžový marcipán, od kvalitního vědeckého výzkumu,  jenž je zpracován na základě přísných parametrů a jehož výsledky a průběh musí projít recenzním řízením, jinak není považován za věrohodný. Takže až zase někde uslyšíme argumentaci typu – proběhl výzkum a ten jasně dokázal že…., zjistěme si nejdříve, jestli za tím nestojí jen další bratrstvo odpíračů růžového marcipánu.

S tím souvisí i další důležitá věc, a tou je rozlišování zdrojů. Máme možná pocit, že to je zcela něco nového, ale není. Informační zdroje měly svou různou kvality od pradávna a i různé typy propagandy byly používány od nepaměti. My, co pamatujeme dobu před rokem 89, jsme také rozlišovali zdroje, takže jsme třeba věděli, že mnoho lidí lže, jako když Rudé Právo tiskne a vyhledávali jsme zdroje důvěryhodnější. Kdybychom to nedělali, tak tu dodnes zpíváme internacionálu, protože bychom stále věřili tomu, že zítra znamená včera. Tak na to prosím nerezignujme ani dnes. Možná se ptáte, jak rozeznávat ty kvalitní zdroje od těch nekvalitních, či přímo klamavých. A možná i namítnete, že tak trošku lžou všichni. Jak otázka, tak námitka, jsou relevantní, ale existuje na ně poměrně jednoduchá odpověď.

Nejdříve si ale řekněme, jak nejhůře k této problematice můžeme přistoupit. Rozhodně nikdy nehodnoťme informace podle toho, jestli odpovídají, nebo neodpovídají našemu vidění světa. Naopak, buďme poctiví k hledání pravdy a vždy zkoumejte i relevantní zdroje, které tvrdí opak. Pak můžeme poměrně jednoduše porovnat názorové proudy, podle kritérií, o kterých zde píši, a ještě psát budu. Jinak selektivnímu výběru informací jen podle toho, jak vnímáme svět, se v psychologii říká konfirmační zkreslení. Účinek konfirmačního – potvrzovacího zkreslení je silnější u emočně podbarvených záležitostí a u silně zakořeněných názorů. Ke konfirmačnímu zkreslení se váže ještě efekt zpětného rázu, který způsobuje, že pokud jsme konfrontováni s důkazy, které jsou v konfliktu s našimi pohledy, máme tendenci držet se svých původních názorů ještě pevněji, či je převést do ještě větších extrémů. Potom se klidně staneme třeba členy sekty revolučních odpíračů růžového marcipánu. Tak pozor na něj.

Tak a nyní k časté námitce, že všichni lžou. Začněme tím, že si tu větu řekneme trošku jinak. Všichni nějakým způsobem interpretují, a tím pádem zkreslují, realitu. Tento způsob „lhaní“ je tak nedílnou součástí jakékoliv interpretace reality. I mé, i té vaší. Pokud si toto připustíme, tak už jsme jen krůček od toho, abychom pochopili, že vůbec nejde o to, že všichni zkreslují(lžou), ale o míru toho zkreslení. A škála tohoto zkreslovaní má minimálně padesát odstínů šedi. Tak se na ně zběžně podíváme. Uvědomme si třeba, že toto zkreslení může být záměrné anebo nezáměrné. I nezáměrné může být čistokrevnou lží, pokud třeba použiji neověřenou zprávu, která se ukáže jako nepravdivá. Ale i když nebudu lhát, tak mohu záměrně zkreslovat. Tento způsob záměrného zkreslování se používá často, pokud je mým záměrem upozornit na nějaký trend, byť hypotetický. Všichni známe příklad s poloprázdnou a poloplnou sklenicí vody. Média ho často používají. Chci-li upozornit na to, že nám dochází voda, řeknu, že je studna poloprázdná. Ale také mohu říci, že žízní opravdu neumřeme, protože studna je stále z půlky plná. Na tom nejtmavším intervalu zkreslení jsou záměrné lži a dezinterpretace, které klamou zcela zištně, v zájmu majitelů těchto komunikačních kanálů a nebo ideologií, kterým slouží. Jejich jedinou motivací jsou takzisk, nebo propaganda, nebo obojí. V malé míře se stává, že za nimi stojí pouze užiteční idioti.

Pokud tedy celou škálu zkreslení hodíme na jednu hromadu – všichni lžou – tak opravdu nemáme šanci se vyznat v ničem. Také to ale může znamenat, že jsme si jen vyrobili alibi pro to, abychom mohli věřit jen námi vybranému médiu (Sputnik lže, ČT lže, tak je jedno, že se řídím Sputnikem). Každopádně jsme totálně rezignovali na hledání pravdy. Pokud tomu tak není, tak můžeme třeba začít hledat nástroj, jak se v té škále zkreslování nějak konkrétně orientovat. A tím se dostávám od námitky k otázce, jak hodnotit zdroje. Ještě před tím malý dodatek. I v komunikaci existují zkreslení. Pojem komunikační šum asi všichni známe. Nicméně málokdo ví, co se za ním všechno skrývá. Jednou z těch méně známých součástí komunikačního šumu je tzv. psychologický šum. A ten mimo jiné zahrnuje odmítání sdělení, kterému dotyčný nevěří, čímž se pro něj automaticky toto sdělení stává lživým.

Jak tedy hodnotit a porovnávat kvalitu komunikačních zdrojů a neutopit se v záplavě protichůdných názorů?  Potřeba rozlišovat zdroje je, jak již bylo řečeno, naprosto nezbytná. Platilo to vždycky a dnes to platí stonásob. O některých univerzálních nástrojích již byla řeč. Většinou je však používáme na validování tvrzení jednotlivců. Média však hrají v celé té hře na interpretaci reality specifickou úlohu. A tak potřeba rozlišovat důvěryhodnost médií vydefinovala několik klíčových hodnotících kritérií, které nám umožní si škálu důvěryhodnosti klasifikovat. Těmito kritérii jsou například, struktura vlastnictví, odkazy na primární zdroje.

Breaking news! Vědci zjistili, že můžeme spát jen dvě hodiny denně! Toto prohlášení bez odkazu na primární zdroj, kde bychom mohli zjistit, jestli se jedná o facebookovský průzkum revolučních odpíračů růžového marcipánu, nebo o uznanou vědeckou studii, má stejnou hodnotu jako prohlášení, že Petr Šimáček při cestě do práce zjistil, že na Měsíci žijí želvy, a je opravdu úplně jedno, že bychom si všichnistrašně přáli, aby tam ty želvy bydlely.

Dalším kritériem je například to, jestli jsou zprávy ověřovány z více zdrojů, nebo jestli jsou jasně rozlišovány zpravodajské a publicistické zprávy a další. (Na konci, už tam budeme, přiložím odkazy.)Jinak Nezávislý fond české žurnalistiky provádí rating médií právě podle těchto parametrů.

Bylo to dlouhé, já vím. A tak i tak to byl jen velmi letmý a zjednodušený průlet problematikou. Každopádně, je tu závěr: Poctivý přístup k hledání pravdy (pravdivost) není zárukou neomylnosti. Je to louč, kterou objevili naši předci a pomocí té louče nás vyvedli z dob temna. Často za cenu vlastních životů. Tato louč rozhodně neosvětlí celý les a za každým stromem stále může číhat nemilé překvapení. Při neopatrném zacházení s ní můžeme dokonce způsobit značné škody. Avšak ani to není důvod k jejímu odhození. Protože když to uděláme, tak zůstaneme v temném lese, z kořenů se stanou zase hadi a z poletujících netopýrů čarodějnice mířící na Sabat.

PS: Uhelným pilířem poctivého hledání pravdy, který osvícenci vynesli na světlo, je úcta k lidskému životu – humanismus. Kdo tento pilíř kropí krví, pravdu nehledá.

Zdroje:
Metodika hodnocení pro tištěná média: https://www.nfnz.cz/rating-medii/metodika-print/
Metodika hodnocení pro zpravodajské weby: https://www.nfnz.cz/rating-medii/metodika-online/