Článek
Odvolací soud v USA rozhodl, že Bílý dům prezidenta Bidena, vládní zdravotní úředníci a FBI pravděpodobně porušili první dodatek tím, že ovlivňovali rozhodnutí technologických společností o odstraňování příspěvků týkajících se koronaviru a voleb. Toto rozhodnutí je vnímáno jako vítězství konzervativců, kteří se obávají o svobodu slova na sociálních médiích. Tolik deník The Washington Post z osmého září letošního roku.
Skutečnost je taková, že odvolací soud zásadním způsobem omezil původní nařízení, které bylo iniciováno bývalým prezidentem USA, Trumpem. To obsahovalo 10 konkrétních nařízení a týkalo se velmi široké škály institucí. Z původních deseti soud nařídil pouze jedno omezení a v původním širokém seznamu institucí, které zahrnovalo například i úřad pro kybernetickou bezpečnost, zbyly Bílý dům, Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí a FBI. Nicméně, nás dále nebude přímo zajímat tento precedent, ale použijeme ho k vysvětlení, jaký je rozdíl v přístupu ke stejnému tématu v EU, v čem se liší a proč.
Možná to čtenáře překvapí, ale pokud by podobná soudní pře proběhla v zemích EU, mohl by rozsudek vypadat dost podobně, ačkoliv by se opíral o úplně jinou argumentaci. Ta by poukazovala na nevymezení pravomocí jednotlivých složek státu v situacích, jakou byla třeba pandemie covidu 19, zasahovat do chodu soukromých subjektů, respektive do přímého moderování obsahu na sociálních sítích (například nařízením smazání hoaxů o umírajících obyvatelích po očkování na covid v domově pro seniory) a na neexistenci zákonných rámců pro tento zásah. I pokud se přeneseme do příštího roku, ve kterém již platné směrnice regulující digitální platformy (DSA a DMA – digital servis act a digital market act) naberou na účinnosti, bude podobné chování, tak jak je popsáno v případě USA, nepřípustné. Ale opět z jiného důvodu. Nebude možné, aby jednotlivé složky orgánů veřejné moci, nebo samotná vláda, samostatně a svévolně přímo nařizovaly provozovatelům sociálních sítí a dalších digitálních platforem, jaký obsah mají smazat. EU k této problematice přistupuje jinak a skrze DSA a DMA definuje celý rámec právního prostředí pro chování velkých platforem (směrnice je asymetrická a jinak se chová k velkým poskytovatelům a jinak k malým) provozujících digitální síťové služby – tedy i sociální sítě. Provozovatel tedy bude přesně vědět, v jakém právním prostředí se pohybuje, co podléhá a co nepodléhá regulaci a s jakými orgány státní moci bude mít případně co do činění. Rozsudek v USA vůbec nic takového neřeší. Opírá se o jediné – o první dodatek ústavy, který zaručuje občanům USA svobodu vyznání, tisku, projevu, právo lidu pokojně se shromažďovat a právo podávat státním orgánům žádosti o nápravu křivd.
Bránící se demokracie
Za rozdílný pohled a právní rámec mohou dva odlišné přístupy k demokracii. Ta americká je postavena primárně na svobodách jednotlivců, a to bez ohledu na možné důsledky takto pojaté svobody. Viz například důsledky práva na vlastnění a nošení zbraně. Evropské pojetí demokracie je samozřejmě také založeno na právech jednotlivce, nicméně komplexní pohled se opírá o tzv. koncept bránící se demokracie, který vychází z tragické historické zkušenosti Evropanů, jež ukázala, že cesta k despocii může být ustanovena i na základě demokratických prostředků. Následně je tento koncept včleněn nejenom do chápání demokracie, ale také přímo do právních základů jednotlivých evropských států, včetně mnohých východisek i v rámci práva EU. DSA a DMA jsou z velké části také vyústěním tohoto pojetí demokracie.
Pojem bránící se demokracie byl poprvé použit německým akademikem (toho času v exilu) Karlem Loewensteinem v sérii článků z roku 1937, ve kterých upozornil, že nacisté a fašisté systematicky zneužívali demokratické procedury a instituce k tomu, aby demokracii odstranili a následně nahradili despocií. Koncept bránící se demokracie je dnes začleněn v legislativách jednotlivých evropských států třeba v podobně zákazu některých symbolik, či politických stran a ideologií, v zákonech a opatřeních regulující hate speech, v protiteroristických opatřeních, zákonech regulujících ozbrojené složky atd. Mnoho z nich vychází přímo ze čtrnácti principů, které Loewenstein stanovil již v roce 1937, jež měly v právní linii přispívat k rezistenci demokratického zřízení vůči erozivním jevům. Pro téma tohoto článku jsou důležité principy skryté pod čísly 9 a 14. Ten první Loewenstein nazval zákonná opatření omezující za stanovených podmínek svobodu projevu a druhý pak omezení vlivu zahraniční propagandy.
Máme se bát?
Evropské demokracie čím dál tím více a častěji váží, do jaké míry je svoboda projevu také svobodou k jejímu vlastnímu zničení. Odpůrci tohoto chápání často argumentují právě základními svobodami, které se tímto přístupem ocitají v ohrožení. Opravdu se ale máme začít bát? Možná tyto mrazivé úvahy přestanou být tak úzkostnými, když si uvědomíme, že jako společnost máme již dávno definovány legislativní opatření redukující negativní externality například v průmyslu. Nemáme žádný problém, a naopak chápeme prospěšnost opatření, které například umožňují postihnout společnost i jednotlivce za nezákonné zacházení s toxickými odpadními látkami a určitě o nich nesmýšlíme ve smyslu, že omezují svobodu podnikání. Stejně tak asi soudný jedinec nemá problém s tím, že média nesmí šířit třeba nenávistné obsahy atd. Proč bychom měli mít problém s regulací negativních externalit sociálních médií, které v konkrétních případech mohou představovat ohrožení demokracie? Jsou větším rizikem tyto regulace (pokud se opírají o jasná a srozumitelná pravidla), nebo rezignace na jakékoliv moderování mediálních obsahů, které se následně mohou stát nositeli záměrně šířené propagandy, jež povede k disrupci celé společnosti? (Pozn. Pokud čtenáře zajímá detailní analýza problematiky algoritmů sociálních sítí, odkazuji ho na knihu Z Babylonu do Silicon Valley a Zpět) A ano, potřeba kontroly míry jednotlivých regulací a dohlížení na případné zneužívání těchto opatření k posílení moci jsou určitě nezbytnou součástí celého procesu. Nástroje, které mnohokrát prokázaly svou sílu a účinnost, na to demokracie má.
Ústava ČR. Aneb legislativní epilog
V ČR první dodatek ústavy USA supluje článek 17 druhého oddílu Listiny základních práv a svobod, který říká:
1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
Zastánci absolutní svobody slova velmi často tímto článkem argumentují a rádi ho citují. Zapomínají však na další paragraf, který je konkrétní ukázkou vtělení konceptu bránící se demokracie do Ústavy ČR.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Zdoje
The Washington Post, „5th Circuit finds Biden White House, CDC likely violated First Amendment“, 8. 9. 2023
Loewenstein, Karl. „Militant Democracy and Fundamental Rights I/II“ The American Political Science Review, roč. 31, č. 3/4, 1937, s. 417-432
