Článek
Mnichov nechám nyní stranou a pozastavím se u srpna 1968.
Trauma vzniká tehdy, je-li člověk vystaven extrémní hrůze, kde nemůže nic udělat, cítí se sám, přemožen, bezmocný a zranitelný. Tolik wiki.
Přesně to mohli pociťovat naši rodiče a prarodiče, když se nad ránem v srpnu 1968 probudili. A oni tedy na toto trauma mají nárok. Nebo minimálně po nějaký čas měli. Ale co my, kteří jsme tuto událost přímo nezažili, narodili se pár let, anebo hodně let, po této události? Může být pro nás traumatická?
Nějakým způsobem asi ano, když i mladí umělci, jako třeba skvělý Jiří Mádl, mají potřebu ho stále nějak reflektovat. Otázkou je, jestli však to původní trauma – nemohu se bránit, cítím se přemožen atd. - nebylo dávno překryto na podvědomé úrovni spíše studem, který se neustále snažíme tímto přivlastněným traumatem překrývat.
Proč hovořím o studu? Inu, pro mě jako pro příslušníka generace narozené do období normalizace bylo největším „traumatem“ vědomé procitnutí do reality, kdy jsme se přizpůsobili. A ne jako vězni, kteří se snaží přežít, ale jako rekreanti. Zbylo pár statečných, většina mlčících s klapkami na očích a mnoho těch, kteří si klid na práci a pivo za dvě kačky užívali tak, že se jim po nich stýská dodnes. Pro mne je traumatem stud za vývoj událostí po srpnu 1968, který je aktualizován současným děním.
Uvědoměním, že většina lidí nechce žít, ale stačí jim přežít. A možná v tom nejsem sám, a proto si tak rádi připomínáme ty zlomové okamžiky, ve kterých se můžeme identifikovat s hrdiny, kteří bránili rozhlas, plivali na tanky, měnili navigační cedule či dokonce umírali. Či s obětmi, které prostě byly nespravedlivě přemoženy silnějším nepřítelem a nemohly nic dělat. Abychom se nemuseli konfrontovat s tím, kým jsme se stali poté.
