Článek
Shoichi Yokoi utekl do džungle na Guamu, aby se vyhnul zajetí v létě 1944. Zůstal skrytý až do ledna 1972. Když japonský seržant Shoichi Yokoi po téměř třech desetiletích skrytí vrátil do své vlasti, jeho první slova byla: „S velkou ostudou se vracím.“
Tehdy 56letý Yokoi strávil posledních 27 let přežívajíc v džunglích na Guamu, kam utekl, aby se vyhnul zajetí poté, co Američané obsadili ostrov v srpnu 1944. Yokoi byl jedním z asi 5 000 japonských vojáků, kteří odmítli kapitulovat před spojeneckými silami po Bitvě o Guamu. Ačkoliv většinu těchto bojovníků spojenci zajali nebo zabili během několika měsíců, přibližně 130 jich zůstalo skryto i po konci druhé světové války v září 1945. Yokoi, který se vrátil do společnosti až poté, co byl v lednu 1972 přemožen dvěma místními rybáři, byl jedním z posledních, kteří se vzdali, poskytujíc tak extrémní příklad důrazu japonské filozofie Bushidō na čest a sebeobětování.
„Byl to vrchol předválečných hodnot, věrnosti císaři a ganbaru, běžného japonského slova, které hrubě znamená vytrvalost při překonávání těžkých časů,“ napsal Nicholas D. Kristof pro New York Times v roce 1997, když Yokoi zemřel na infarkt ve věku 82 let.
Narozený v prefektuře Aichi v Japonsku v roce 1915 pracoval Yokoi jako krejčí, než byl odveden do císařské japonské armády v roce 1941. Zpočátku sloužil u 29. pěší divize v Mandžukuu. V roce 1943 byl převelen k 38. pluku na Mariánských ostrovech a v únoru 1943 dorazil na Guam. Když americké síly v roce 1944 v bitvě o Guam ostrov dobyly, Yokoi se spolu s dalšími devíti japonskými vojáky ukryl.
Zpočátku přežívali tím, že jedli dobytek místních obyvatel. Ale se zvyšující se pravděpodobností objevení se stahovali do stále vzdálenějších částí ostrova, žijíce v jeskyních nebo provizorních podzemních přístřešcích. Yokoi využíval své krejčovské dovednosti k tkaní oděvů z kůry stromu a sledoval průběh času pozorováním fází měsíce. Nakonec se rozešel se svými společníky, kteří buď kapitulovali, padli za oběť nepřátelským vojákům na hlídkách nebo zemřeli v důsledku svého spartánského životního stylu.
Se dvěma se pravidelně se navštěvoval až do roku 1964, kdy oba zemřeli při povodních. Posledních osm let žil Yokoi sám. Přežíval díky lovu, především v noci. Z domorodých rostlin si také vyráběl oblečení, lůžkoviny a skladovací náčiní, které pečlivě ukrýval ve své jeskyni. Skrýval se v džungli, protože se obával, že by mohl být zajat americkými vojáky, kteří okupovali jižní ostrovy Japonska.
Rekonstrukce Yukoiova úkrytu v džungli.
Nalezení v džungli
Byl nalezen až 24. ledna 1972. Objevili jej rybáři, když kontroloval past na ryby v části řeky Talofofo asi 5 kilometrů od nejbližší vesnice.
I po těch letech se bál, že ho vezmou jako válečného zajatce – což tehdy byla největší ostuda pro japonského vojáka a jeho rodinu doma.
I když viděl noviny popisující konec konfliktu, považoval je za americkou propagandu a odmítl se vzdát. „Nám japonským vojákům bylo řečeno, abychom dávali přednost smrti před ostudou, že budeme zajati živí,“ řekl později novinářům.
Později také řekl, že nejprve očekával, že ho místní muži zabijí, ale byl překvapen, když mu místo toho dovolili jíst u nich doma horkou polévku, než ho předali úřadům. Podle lékařů z nemocnice Guam Memorial Hospital byl v relativně dobrém zdravotním stavu, ale mírně chudokrevný kvůli nedostatku soli ve stravě. Jeho strava zahrnovala divoké ořechy, mango, papáju, krevety, šneky, žáby a krysy.
Do Japonska se vrátil v únoru 1972 a vítal ho dav 5 000 lidí. „Vrátil jsem se s puškou, kterou mi dal císař,“ řekl po návratu. „Je mi líto, že jsem mu nemohl sloužit podle svých představ.“
Yokoi se pokoušel začlenit se do „světa, který ho minul“, ale vzpomínal na minulost a někdy kritizoval inovace moderního života. Už v listopadu roku 1972 se oženil a v roce 1974 neúspěšně kandidoval do parlamentu. Své zkušenosti popsal své v knize a přednáškách po celé zemi. Přesto se nikdy se v moderní společnosti úplně necítil doma, a před svou smrtí v roce 1997 podnikl několik cest zpět na Guamu.
Dva roky po Yokoiho návratu do Japonska byl na Filipínském ostrově Lubang nalezen poručík Hiroo Onoda po 29 letech skrývání. Ještě o půl roku déle se pak skrýval vojín Teruo Nakamura, který však byl japonským koloniálním vojákem – tchajwanským domorodcem, proto mu japonská ani západní média nevěnovala tolik pozornosti. Stejně jako Yokoi Onoda tvrdil, že dostal rozkazy bojovat až do smrti a odmítl opustit ostrov až do března 1974, kdy jeho velící důstojník přijel na Lubang a formálně ho zbavil povinností.
