Článek
V letadle nejde jen o sedačku
Ankara se snadno může změnit v další díl české hradně-vládní telenovely. Stačí málo: jeden nešťastný výrok, jedna uražená reakce, několik hodin televizních debat a z otázky, kdo poletí na alianční summit, je rázem referendum o tom, kdo je doma důležitější. Prezident, nebo premiér. Hrad, nebo Strakova akademie. Generál, nebo šéf vlády.
Jenže takhle se zahraniční politika dělat nemá. A už vůbec ne před summitem NATO, který se podle Severoatlantické aliance uskuteční 7. a 8. července v Ankaře. Turecko nebude čekat na českou psychodramatickou vložku. Spojenci také ne. Budou sledovat, kdo přijel, co říká a zda Praha mluví aspoň v základních věcech jedním hlasem.
Vláda přitom rozjela spor zbytečně tvrdě. Podle iROZHLASu armádní letadlo mířící na summit vyčlenila pro Andreje Babiše, Petra Macinku a Jaromíra Zůnu, zatímco prezident Petr Pavel v seznamu uveden nebyl. To není jen technická poznámka v rozpisu letů. Je to politický signál: vláda si chce zahraničně-bezpečnostní scénu hlídat sama.
Pavel zvolil klid, který může být silnější než spor
Petr Pavel si mohl vybrat přímý střet. Mohl z Ankary udělat ústavní kladivo a Babiše zatlačit do rohu. Místo toho podle České televize mluví o tom, že by společnou účast na summitu rád oznámil s premiérem, i když nevyloučil kompetenční žalobu, pokud by mu vláda cestu znemožnila. To je důležitý rozdíl. Žaloba zůstává na stole, ale neleží uprostřed stolu jako první nástroj.
V tom je Pavlův tah chytřejší, než se na první pohled zdá. Když prezident tlačí na shodu, bere Babišovi výhodu jednoduchého vyprávění o zbytečně konfliktním Hradu. A zároveň nepouští podstatu: hlava státu není dekorace do slavnostních projevů. Podle Ústavy prezident zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil; vláda je zároveň vrcholným orgánem výkonné moci. Český systém tak nepatří ani jednomu z nich celý. Nutí je spolu mluvit.
Právě to je pro Babiše nepohodlné. Premiér má rozpočet, vládu, ministry a domácí většinu. Pavel má úřad, mandát přímé volby a bezpečnostní kredit, který se v NATO čte snadno. Kdyby šlo o běžnou evropskou radu, vláda by měla silnější argument. Summit NATO je ale jiný typ jeviště. Obrana, velení, aliance, kontinuita. Tady prezident nepůsobí jako host navíc, ale jako součást institucionální paměti státu.
Ankara jako test dospělosti
Celá věc by měla mít jednoduché řešení. Do Ankary mohou jet oba. Babiš může vysvětlovat vládní politiku, rozpočet a závazky. Pavel může držet bezpečnostní linii, spojeneckou důvěryhodnost a symboliku hlavy státu. Není to ponížení premiéra ani triumf prezidenta. Je to normální dělba rolí v zemi, která si nemůže dovolit vyvážet do NATO domácí ješitnost.
Nejhorší varianta by byla česká malost v přímém přenosu. Letadlo jako mocenská trofej. Delegace jako odměna pro loajální. Prezident jako problém k odsunutí. Premiér jako muž, který chce mít všechno pod kontrolou i za cenu, že spojencům ukáže hlavně vnitřní nervozitu své vlády.
Pavlova víra ve shodu nemusí být naivita. Může to být poslední rozumný pokus nedopustit, aby z bezpečnostního summitu vznikla domácí fraška. Babiš si teď musí vybrat, zda chce do Ankary přijet jako premiér státu, který ví, kdo je kdo, nebo jako politik, který i z aliančního summitu udělal boj o první řadu.
Ankara nebude rozhodovat o českém egu. Bude rozhodovat o obrazu země mezi spojenci. A tam se vyplatí méně póz, méně uraženosti a víc státnického řemesla.
