Milan Mazurek roste na hněvu. Slovenské konkurenci bere kyslík jedním videem za druhým

Milan Mazurek není nový internetový buřič, který včera objevil mikrofon. Do slovenského parlamentu se dostal už v roce 2016 za Kotlebovu ĽSNS, později přešel do Republiky a dnes je jejím místopředsedou, europoslancem a krajským poslancem v Prešovském kraji. Jeho oficiální životopis ukazuje téměř nepřerušenou politickou dráhu. Povídačka o obyčejném klukovi, který pouze říká nahlas, co si lidé šeptají, je tedy jen část obrazu. Mazurek je profesionální politik.

Do jeho profilu patří i skutečnost, kterou nelze odbýt jako nálepku nepřátelských médií. V roce 2019 ho slovenský Nejvyšší soud pravomocně uznal vinným z hanobení národa, rasy a přesvědčení kvůli výrokům o Romech v rozhlasovém vysílání. Dostal peněžitý trest a přišel o poslanecký mandát.

To neznamená, že každý jeho dnešní názor je automaticky trestný nebo nepravdivý. Znamená to však, že označení xenofobní či rasistická rétorika nevzniklo pouze v hlavách jeho kritiků. Existuje za ním konkrétní historie a pravomocný rozsudek. Politik smí po odsouzení změnit své názory. Veřejnost zase smí požadovat důkaz, že se změnil víc než formát jeho videí.

Mazurek je pro sociální sítě téměř dokonale stavěný řečník. Mluví rychle, jistě a bez viditelné pochybnosti. Nesděluje posluchači, že problém má pět příčin a tři nepříjemná řešení. Nabídne jednu příčinu, jednoho viníka a závěr, který se vejde do titulku. Divák nemusí nic dohledávat. Stačí se rozzlobit a sdílet.

Na Instagramu má nyní přes 150 tisíc sledujících. Na konci roku 2025 jich přitom podle analýzy New School Communications měl necelých 62 tisíc a s více než milionem interakcí patřil k nejrychleji rostoucím slovenským politikům. Na Facebooku se Mazurek s Milanem Uhríkem stali hlavními soupeři Roberta Fica v počtu reakcí.

Jeho síla není jen v obsahu, ale v konstrukci projevu. Kamera je blízko, věty krátké, hlas naléhavý a protivník morálně podezřelý. Jednou jsou to progresivisté, podruhé Brusel, migranti, novináři nebo neziskovky. Každé video má jinou záminku, ale podobný scénář: vám se děje křivda, oni ji způsobili a já se jich nebojím.

To je řečnicky účinné, ne? Není to však totéž jako věcně přesvědčivé. Dobrý řečník dokáže posluchače vést i komplikací. Mazurek komplikaci často odstraní, aby nepřekážela úderu. Jeho skutečným soupeřem totiž není politik v debatě, ale palec uživatele nad displejem. A hněv umí palec zastavit lépe než tabulka.

Právě migrace ukazuje, proč Mazurka nelze ani jednoduše vysmát, ani mu bez kontroly uvěřit. Evropská migrační politika má skutečné slabiny. Evropská komise v roce 2025 připustila, že se podaří vrátit jen přibližně pětinu lidí, kteří dostali příkaz Unii opustit. Návrh nového systému návratů proto nevznikl z fantazie krajní pravice, ale z nefunkční praxe.

Ptát se, kdo smí přijít, jak rychle rozhodovat o azylu, jak vracet lidi bez práva pobytu a jak chránit bezpečnost obyvatel, je legitimní. Když tradiční strany tyto otázky zlehčují nebo je zakrývají úřednickým jazykem, nechávají Mazurkovi celé hřiště.

On na něm ovšem hraje s příliš velkým míčem. Heslo „více migrace znamená více kriminality“ smíchá legální pracovníky, uprchlíky, neúspěšné žadatele o azyl i pachatele trestných činů do jedné podezřelé masy. Přehledy výzkumů přitom nepotvrzují jednoduchý obecný zákon: výsledky závisejí na skladbě příchozích, jejich právním postavení, možnosti pracovat i schopnosti státu integrovat a vymáhat pravidla.

Věcný politik kategorie odděluje, protože každá vyžaduje jiné řešení. Agitátor je spojuje, protože společný nepřítel se lépe vejde do videa. Mazurek tak často začíná u oprávněné otázky a končí u kolektivního podezření. Jeho nejnebezpečnější tvrzení nebývají nutně úplně vymyšlená. Bývají napůl pravdivá, zbavená měřítka a dotažená k viníkovi, kterého už publikum zná.

Republika v srpnovém volebním modelu NMS dosáhla 13,3 procenta a třetího místa. Z jednoho průzkumu nelze udělat dějinný obrat a z počtu lajků volební výsledek. Je ale zřejmé, že strana má přístup k publiku, které dříve lovily ĽSNS, SNS a částečně také Smer.

Mazurek jim bere kyslík tím, že nemusí nést odpovědnost za vládu a současně nepůsobí jako pamětník starého nacionalismu. Robert Fico musí občas vysvětlovat rozpočet, ceny či stav institucí. SNS zatěžuje účast ve vládě a vlastní personální obraz. Mazurek může každý den přijít s novým obviněním, aniž by večer musel ukázat podepsané rozhodnutí a jeho cenu.

Dokonce i v Republice má jinou roli než předseda Milan Uhrík. Uhrík může představovat organizaci a evropské kontakty, Mazurek dodává emoci. Strana je značka, ale jeho účet je vysílač. To je výhoda i slabina: politické hnutí postavené na několika mimořádně výkonných profilech může růst rychle, zároveň však snadno zamění program za nepřetržitou produkci pobouření.

Měli bychom se tedy Mazurka bát, nebo ho následovat? Ani jedno není rozumný občanský návyk. Strach z něj vyrobí zakázaného proroka a slepé následování mu odpustí všechno, co by u jiného politika jeho voliči odmítli.

Smysl dává brát vážně témata, na kterých staví, a být mnohem přísnější k řešením, která nabízí. Kolik by stála? Jsou zákonná? Koho přesně se týkají? Jaký důkaz podpírá zobecnění? A co se stane s tvrzením, když z něj odstraníme urážku a hudbu? Pokud po těchto otázkách zbude jen rozhořčení, nešlo o plán, ale o výkon.

Nebezpečný není politik už tím, že mluví o hranicích, národní identitě nebo selhání Evropské unie. Nebezpečný začíná být ve chvíli, kdy každou výjimku promění ve vlastnost celé skupiny, každého oponenta v nepřítele národa a každou institucionální brzdu v důkaz spiknutí. Tehdy už hněv neslouží k opravě politiky. Stává se jejím palivem a cílem zároveň.

Mazurek neroste proto, že by všichni jeho sledující byli extremisté. Roste také proto, že mnoha lidem nabízí pocit, že jejich strach někdo konečně vyslovil bez omluvy. Demokratická konkurence udělá chybu, pokud tyto lidi pouze urazí. Ještě větší chybu ale udělá, pokud kvůli jejich hlasům převezme Mazurkovu metodu kolektivních viníků.

Politika má hněv vyslechnout, rozebrat a proměnit v proveditelné rozhodnutí. Milan Mazurek ho zatím především umí natočit na výšku.

Milan Mazurek ve svých videích dlouhodobě upozorňuje na nelegální migraci v západních zemích jako Francie nebo Německo a na dopad kvality života v těchto dříve velmi bezpečných státech. A to bychom rozhodně přehlížet neměli. On prostě tvrdí, že s nárustem migrace přibývá v zemi kriminality a výtržnictví. A to nelze popřít! Ovšem nemůžeme každého uprchlíka označit za násilníka a vraha jen kvůli tomu, že mluví arabsky, má tmavší pleť nebo utíká kvůli válce v jeho zemi.