Článek
Sto kilometrů se nedá ukecat
Petr Pavel odstartoval v Třinci sedmnáctý ročník Beskydské sedmičky. Závodníky čekala více než stokilometrová trasa, převýšení přibližně 5500 metrů a limit 28 hodin. Na trať vyrazily tři tisíce lidí ze čtrnácti zemí. Parametry závodu potvrzují, že nešlo o víkendovou procházku, po níž lze na parkovišti prohlásit, že počasí trochu zlobilo.
Když se Pavla novináři zeptali, zda by se na B7 vydal také, odpověděl, že na celou trasu by si už netroufl. Připustil nanejvýš účast ve štafetě.
Právě tato věta byla zajímavější než slavnostní odpočítávání. Prezident mohl nabídnout neurčitý příslib, že někdy příště uvidí. Politici ostatně rádi nechávají otevřené dveře i tam, kde za nimi začíná stometrový sráz.
Pavel je jednoduše zavřel. Celou trasu nedá. Tečka.
Politika považuje pochybnost za poruchu
V běžném životě je znalost vlastních možností známkou dospělosti. V politice se z ní stala téměř diskvalifikace. Kandidát musí rozumět energetice, zdravotnictví, školství, obraně, zemědělství i ceně másla. Odpověď „nevím“ se v televizní debatě hodnotí jako prohra, zatímco sebevědomě pronesený nesmysl dostane titulek a několik tisíc sdílení.
Do čela se proto neprodírají jen lidé, kteří něco vědí, ale také ti, kteří nejlépe zamaskují hranici vlastní znalosti. Nejistota se trestá, jistota odměňuje – bez ohledu na to, zda má nějaký vztah ke skutečnosti.
Výsledkem jsou politici, kteří nikdy nic nepodcenili. Pouze jim házela klacky pod nohy opozice, Brusel, počasí, soudy nebo minulá vláda. Každý neúspěch má vnějšího autora a každé varování je sabotáž. Přiznat špatný odhad by narušilo obraz neomylného vůdce.
Horský ultramaraton je spravedlivější než volební kampaň. Kopci nezáleží na počtu sledujících, hlasitosti projevu ani sestříhaném videu. Kdo přecení síly, tomu hora nevystaví nepříjemný komentář. Vystaví mu účet přímo ve stehnech.
Znát limit neznamená vzdát se
Věta „na tohle nemám“ může samozřejmě sloužit jako pohodlná výmluva. Společnost, která si před každým problémem oznámí, že je příliš malá, chudá nebo bezvýznamná, se nikam nedostane. Pokora není program rezignace.
Rozdíl spočívá v tom, zda člověk vlastní hranici používá k útěku, nebo k lepšímu rozhodnutí. Pavel neřekl, že nemá smysl se na B7 vydávat. Vyjádřil respekt lidem na trati a navrhl štafetu. Neodmítl cíl, pouze hledal přiměřený způsob účasti.
Tak by měla vypadat i odpovědná politika. Stát nemusí všechno dokázat sám, okamžitě a během jednoho volebního období. Musí však poznat, na co má peníze, lidi a čas. Velké projekty lze rozdělit na etapy, část práce svěřit odborníkům a některé sliby po poctivém výpočtu vůbec nevyslovit.
Slabost nezačíná přiznáním hranice. Začíná ve chvíli, kdy ji politik vidí, ale kvůli potlesku předstírá, že neexistuje.
Jeden výrok z Pavla světce nedělá
Prezident si za odpověď zaslouží uznání, nikoli okamžitou kanonizaci. Přiznat, že člověk nezvládne stokilometrový závod, je asi trochu levnější než uznat politickou chybu. Nikdo Pavlovi kvůli B7 nesníží pravomoci ani nepřipomene nesplněný slib.
Skutečná hodnota jeho postoje se ukáže, pokud stejnou střízlivost přenese také na Hrad. Jestli dokáže říct, že něco neví, že určitý krok nebyl šťastný nebo že konkrétní otázka přísluší vládě a parlamentu. Prezident, jenž správně odhadne fyzické možnosti, ještě nemusí správně odhadovat hranice politického vlivu.
Stejný test platí pro jeho soupeře. Nedávný výstup Andreje Babiše na Lysou horu doprovázel hit Nothing’s Gonna Stop Us Now a obraz nezastavitelného lídra. Babiš cestou dokázal do horského výšlapu vložit také opozici. Rozdíl není ve sportovním výkonu, ale v instinktu: jeden okamžik vybízí k výrobě příběhu o vlastní síle, druhý k uznání, že některé cíle jsou nad možnosti jednotlivce.
Česká politika má nezastavitelných mužů dost. Obvykle je zastaví až rozpočet, soud nebo vlastní koalice. A tehdy zjistíme, že jejich největší vytrvalost spočívá v hledání cizí viny.
Stát se má řídit spíš jako štafeta
Pavlova zmínka o štafetě nabízí lepší politický obraz než většina připravených sloganů. Moderní stát není disciplína pro jediného závodníka. Je to dlouhá trasa, na níž se střídají vlády, úředníci, samosprávy, podnikatelé i občané. Nikdo nemá sílu, znalosti ani mandát absolvovat všechno sám.
Problém české politiky není nedostatek lidí ochotných vyrazit. Problémem jsou běžci, kteří po každých volbách zahodí mapu předchůdce, změní směr a prohlásí, že závod začíná právě jejich příchodem. Rozestavěné projekty se zastaví, reformy přejmenují a další roky se vysvětluje, kdo špatně označil trasu.
Dobrý lídr nemusí stát na každém vrcholu osobně. Má vybrat schopné lidi, rozdělit úkoly, naslouchat těm, kteří znají terén, a včas předat pomyslný kolík. Jeho velikost se neměří tím, kolik práce soustředí do vlastních rukou, ale kolik jí může bezpečně svěřit ostatním.
Petr Pavel tentokrát nic hrdinského nepředvedl. Pouze znal svůj limit a neměl potřebu jej zakrýt. Právě proto jeho obyčejná odpověď stojí za pozornost. V zemi, kde politici slibují zdolat každý kopec a účet za záchranu posílají občanům, je někdy nejdůvěryhodnější ten, kdo řekne: Celou trasu nedám. Najděme tým.
