Článek
Předseda Sněmovny, který se vidí u vládního stolu
Tomio Okamura zkusil vystoupit jako muž, který v Bruselu řeší velkou věc: zrušení dočasné ochrany pro ukrajinské muže v produktivním věku. Zní to rázně, tvrdě a přesně tak, jak to má SPD ráda. Jenže Andrej Babiš mu vzápětí připomněl nepříjemný detail. Okamura není členem vlády.
Premiér podle Blesku řekl, že neví, co Okamura vyjednává, a dodal, že předseda SPD „se stále plete“, protože si myslí, že je ve vládě. Věta mířila přímo na koaličního partnera, ale zároveň měla širší význam. Babiš tím neřešil jen Ukrajince. Řešil pořádek ve vlastním politickém dvoře.
A právě tady je spor zajímavější než samotná výměna ostrých vět. Okamura se tváří jako spoluautor vládní politiky, jenže Babiš mu mezi řádky vzkazuje: můžeš pomáhat držet většinu, můžeš tlačit svoje téma, můžeš mít vysokou ústavní funkci. Ale volant držím já.
To je pro SPD nepohodlná role. Strana potřebuje svým voličům dokazovat, že není jen přívěsek ANO. Zároveň ale nemůže tlačit tak silně, aby Babišovi rozbila obraz člověka, který vládu řídí sám.
Ukrajinci jako koaliční zkouška poslušnosti
Téma dočasné ochrany je pro SPD politicky vděčné. Snadno se z něj dělá slogan o dávkách, hranicích a bezpečnosti. Jenže právní realita je složitější než status na sociální síti. Rada EU loni rozhodla, že dočasná ochrana pro lidi prchající před ruskou agresí potrvá do 4. března 2027, jak uvádí Rada Evropské unie. Nejde tedy o knoflík, který si Praha sama vypne podle nálady předsedy Sněmovny.
Česko má navíc s dočasnou ochranou mimořádně velkou zkušenost. Ministerstvo vnitra uvádělo, že k červnu 2025 bylo v zemi téměř 375 tisíc osob s aktivní registrací dočasné ochrany a že Česko patří mezi nejvíce zatížené státy EU v přepočtu na obyvatele. Současně ministerstvo vnitra zdůraznilo, že každý stát bude moci volit vlastní cestu při přechodu k jiným pobytovým režimům, ne však libovolně bourat společný evropský rámec.
Babiš to ví. Proto Okamuru nepokáral jen kvůli formě. Potřebuje mít pod kontrolou i obsah. Pokud SPD veřejně slíbí rychlé řešení, které nejde jednoduše provést, může pak vláda vypadat slabě. A slabost Babiš nesnáší, zvlášť když ji způsobí někdo jiný.
Jenže tím se dostáváme k otázce, která visí nad celou koalicí. Vyhovují Babišovi partneři, kteří budou přikyvovat tomu, co si myslí on sám? Odpověď je nepříjemně prostá: politicky ano. Koaliční partner, který dodá hlasy, ale nebere premiérovi scénu, je pro něj ideální. Partner, který si začne hrát na samostatného vyjednavače v Bruselu, už je problém.
Babiš nechce koalici, chce hierarchii
Babišova politika nikdy nebyla stavěná na trpělivém vyvažování rovnocenných partnerů. Je postavená na řízení, loajalitě a jasné osobní dominanci. V ANO to fungovalo roky. U koalice je to složitější, protože SPD a Motoristé mají vlastní voliče, vlastní ambice a vlastní potřebu ukazovat, že nejsou jen stafáž v premiérově představení.
Okamura tentokrát narazil právě na tuto hranici. Jeho téma je silné, jeho publikum ho chce slyšet a tlak na ukrajinské uprchlíky patří k základnímu repertoáru SPD. Jenže vláda musí řešit i pracovní trh, rozpočet, vztahy v EU a praktické dopady. Podle MPSV byly modelované příjmy státního rozpočtu spojené s uprchlíky v prvním čtvrtletí 2025 téměř dvakrát vyšší než výdaje a stát byl v plusu asi o 3,1 miliardy korun. Resort tehdy evidoval přes 158 tisíc legálních pracovněprávních vztahů mezi uprchlíky.
To neznamená, že kolem migrace nejsou problémy. Jsou. Bydlení, školy, zdravotnictví, sociální napětí i únava části veřejnosti se nedají odbýt moralizováním. Jenže kdo z toho udělá jen hon na jednu skupinu mužů, neřeší systém. Řeší potlesk.
Babiš Okamuru zabrzdil, protože nechce, aby mu koaliční partner vyráběl politiku mimo jeho režii. A možná také proto, že mu podobní spojenci vyhovují hlavně ve chvíli, kdy jsou hlasití navenek, ale poslušní uvnitř. Mají strašit, mobilizovat a držet většinu. Nemají rozhodovat za něj.
To je pro Okamuru past. Když bude přikyvovat, ztratí část vlastní ostrosti. Když bude tlačit moc, Babiš ho veřejně srovná do latě. A voliči pak uvidí, že muž, který rád mluví o suverenitě, naráží na velmi domácí realitu: v této vládní sestavě má hlavní slovo někdo jiný.
Koalice tak znovu ukázala svůj vnitřní mechanismus. Okamura může hrát vyjednavače, ale jen do chvíle, než se premiér rozhodne připomenout zasedací pořádek. Ve vládě nesedíš. A když nebudeš jen přikyvovat, uslyšíš to nahlas.
