Článek
Pastva, výlev a téma ponechané v šatně
Oto Klempíř přišel do České televize obhajovat novou státní kulturní politiku. Martin Baxa se připojil, aby ji rozebral. Místo věcné pitvy následovalo slovní číslo, při němž ministr upozorňoval bývalého ministra, že není na pastvě a nemá být „otřesnej“, zatímco Baxa označil jeho vystoupení za nesouvislý výlev.
Česká kulturní politika tak konečně dostala živou ukázku. Dva zkušení muži si navzájem vysvětlovali úroveň projevu způsobem, který tuto úroveň postupně propadal pod podlahu studia. Klempíř si ještě před osobním školením stihl rýpnout, že se Baxa snad nerozpláče. Baxa zase vršil slova jako nehoráznost, krize či paskvil, až jeho argument začal připomínat seznam výrazů pro mimořádnou poruchu kanalizace.
Přitom moderátorka položila ministrovi podstatnou otázku: co přesně znamená kultura, která „slouží lidem“, a kdo pozná tu, která údajně neslouží? Klempíř mluvil o regionech, digitalizaci a místních festivalech. Rozumné věci. Citlivé jádro otázky ale zůstalo bez odpovědi. Kdo bude rozhodovat, která tvorba je užitečná, dostatečně česká a hodná státní podpory?
Vítěz voleb není vrchní dramaturg republiky
Klempíř má pravdu v jedné důležité věci: nová vláda smí měnit priority. Strategie schválená v říjnu 2025 není kamenná deska nalezená pod Řípem. Vznikla na konci volebního období a její konkrétní implementační plán se měl teprve dopracovat. Počet zapojených expertů sám o sobě nezaručuje, že každá věta dokumentu musí platit až do konce věků.
Jenže demokratický mandát není permanentka k úřední samomluvě. Původní materiál vznikal s Národním institutem pro kulturu a lidmi z kulturního a kreativního sektoru. Nový návrh se objevil překvapivě poté, co ministerstvo přípravu jiné koncepce dříve popíralo, a počítá se zrušením již schváleného dokumentu. Podle dostupného srovnání obou procesů dostala odborná veřejnost při tvorbě nové verze nesrovnatelně menší prostor.
Následné připomínkové řízení je užitečné, ale není totéž co společná příprava. Pozvat lidi k rozestavěnému domu až ve chvíli, kdy mají komentovat barvu klik, nevytváří z návrhu kolektivní dílo.
Klempířovo „vyhrajte volby a můžete sedět místo mě“ proto zní silácky, ale pro ministra kultury obzvlášť nešťastně. Kultura není odměna pro volebního vítěze. Často je naopak prostorem, kde se většina musí smířit s kritikou, výsměchem a díly, která jí nejsou příjemná ani užitečná na první pohled.
Baxa si ze své strategie udělal nedotknutelný exponát
Ani Martin Baxa však ze střetu nevyšel jako klidný správce rozumu. Původní strategii bránil téměř jako vlastní autorské dílo a účast stovek odborníků používal coby štít proti pochybnostem. Jenže expertní proces není svátost. Starý dokument může být příliš široký, byrokratický nebo plný vznešených cílů, ke kterým nikdo nepřipojil dost peněz a odpovědnosti.
Klempířova otázka, co má kultura společného s odolností vůči dezinformacím, si zaslouží věcnou odpověď. Souvislost existuje: média, vzdělávání, historická paměť i schopnost společnosti rozlišovat manipulaci patří do stejného prostoru. Není však samozřejmá a stát ji musí vysvětlit, ne schovat do strategie mezi několik módních výrazů.
Baxa měl proto ukázat, které konkrétní závazky nová koncepce vyhazuje, kolik bude změna stát a proč je navržený proces horší. Místo toho se nechal vtáhnout do osobní přestřelky a poskytl Klempířovi vítanou možnost mluvit o tónu namísto obsahu.
Stejně tak otevřený dopis kulturních organizací obsahuje závažné otázky k transparentnosti, nákladům a nesplněnému termínu implementace. Kulturní obec ale udělá chybu, pokud bude působit, že jakákoli změna dokumentu je útokem na umění. Veřejné peníze vyžadují nejen uměleckou svobodu, ale také měřitelné cíle a kontrolu.
První chybějící pilíř se jmenuje naslouchání
Střet nakonec poškodil obě strany. Kulturním institucím nabídl obraz ministra, který jejich nesouhlas chápe spíše jako překážku své pravomoci. Veřejnosti zase předvedl bývalého ministra a část kulturního prostředí jako rozčilené obránce dokumentu, jehož existenci většina země dosud ani nezaznamenala.
Samotný spor přitom rozhodne, jak stát rozdělí desítky miliard, co bude čekat od svých institucí a jaké podmínky vytvoří více než dvěma stům tisíc lidí v oboru. To si zaslouží víc než souboj dvou mužských ješitností s kulturním rozpočtem v pozadí.
Strategie může mít tři pilíře, deset cílů a celé hejno příloh. Pokud však její obhájci nedokážou přenést jednu nesouhlasnou větu přes televizní studio bez osobního výpadu, první chybějící pilíř české kulturní politiky se jmenuje kultura veřejné debaty.
